Když v úterý 21. prosince přistáli ve večerních hodinách na pařížském vojenském letišti oba francouzští rukojmí z Iráku, hovořila média o nejkrásnějším vánočním dárku. Novináře Christiana Chesnota a Georgese Malbrunota držela v zajetí Islámská armáda v Iráku přesně 124 dní. Jejich srpnové zmizení vyvolalo nezvyklou vlnu solidarity, kterou trpělivě udržovala při životě především novinářská organizace Reportéři bez hranic. Po osvobození jejich fotografie zavěšené na průčelí pařížské radnice nahradilo všeobecné sebechvalné poklepávání po ramenou. Bez ohledu na politická přesvědčení viděla drtivá většina komentátorů v jejich propuštění především důsledek politiky Francie během irácké krize. Při poslechu televize a rádia se prezident Chirac musel cítit v sedmém nebi. Právě jeho odmítnutí přispět k porážce Saddáma Husajna se přičítalo, že oba novináři mohli trávit Štědrý den v rodinném kruhu.
Tlakem a penězi
Nebylo moc hlasů, které ve vlně nadšení a sebechvály podobné závěry odmítly jako unáhlené. Vysvětlovat šťastné vyústění události francouzskou neintervenční politikou je ale přinejmenším diskutabilní. Je-li Francie mezi Iráčany tak oblíbená, jak si mnozí v zemi galského kohouta v dnešních dnech namlouvají, proč tedy islámští radikálové vůbec oba novináře zajali? Oficiálně sice chtěli donutit Francii ke zrušení zákona o zákazu islámského šátku ve státních školách, to byla ale jen…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
