Laboratoř nové krásy

Nacisté jej zavraždili jako odbojáře a komunisté odsoudili k zapomenutí jako nepohodlného hrdinu. Tím vším Vojtěch Preissig opravdu byl. Ale výstava v Jízdárně Pražského hradu nám ho představuje ještě z jiné stránky: jako velkého vizionáře umění.

S kupkou po boku

Pro všechny, kteří se v šedesátých letech pídili po zprávách o nejnovějším vývoji světového umění, znamenala výstava Vojtěcha Preissiga v roce 1968 pozoruhodný zážitek. Pokud jméno tehdy již skoro zapomenutého grafika vůbec znali, spojovali si je nanejvýš se secesí, kterou se tehdy ještě pohrdalo. A tady náhle spatřili díla zázračně předjímající nejžhavější tendence poválečného modernismu od lyrické abstrakce přes informel, lettrismus, op-art či pop-art až k svéráznému minimalismu. A všechna vznikla dávno před válkou.

V následujících desetiletích se nad Preissigem opět zavřely vody. Utajen nebyl, spíš důsledně upozaděn, a tak jej nynější velká výstava v Jízdárně Pražského hradu objevuje širší veřejnosti vlastně znovu.

Nepoměr mezi uměleckým významem Vojtěcha Preissiga a tím, jak málo je známý, je zarážející. Podle průvodního textu k výstavě by se dal řadit k velkým průkopníkům modernismu, kteří od secesního symbolismu dospěli k čiré abstrakci, tedy po bok Františka Kupky či ve světovém kontextu k Mondrianovi a Kandinskému. Přesto zůstává hodnocení jeho odkazu dodnes neuzavřené, prý snad vinou jakýchsi…