Jako ostrov v islámském moři žijí v Kurdistánu jezídé – příslušníci takřka neznámého náboženství. Pro muslimy jsou uctívači ďábla (viz rámeček) a v Evropě je znají většinou jen čtenáři románů Karla Maye a Agathy Christie. May je vykreslil ve své knize „Divokým Kurdistánem“ jako odhodlané bojovníky a zároveň dobré hostitele. Autorce detektivek, která se svým manželem archeologem několik let putovala po Sýrii a Iráku, utkvěli jezídé v paměti jako „velmi jemní lidé“, kteří byli svými muslimskými spolupracovníky nezřídka šikanováni. S šikanou mají jezídé bohaté zkušenosti. Nejen s tou na osobní úrovni, ale i se státní. Ať už žijí v Iráku, Turecku nebo v Sýrii, trpí jezídé nejen za to, že jsou Kurdy, ale ještě více za to, že nejsou muslimy.
Jsme Kurdové?
Nikdo přesně neví, kolik jich je, málokdo přesně ví, o čem je jejich náboženství, a ani samotní jezídé si často nejsou jisti sami sebou. Jsme Kurdové jezídského vyznání? Nebo jsme svébytný národ? Jezídé mluví kurdsky, jenže v praxi se ani Kurdové nechovali k jezídům vždy nejlépe. Pětadvacetiletý Yunus emigroval do Německa před více než deseti lety z malé kurdské vesnice v Turecku. Vzpomíná nejen na tvrdé represe turecké armády proti kurdským vesničanům, kteří byli podezíráni ze sympatií k povstalecké Straně kurdských pracujících (PKK): „Ve vesnici nás terorizovali vojáci, a když jsme sešli do…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
