2004/34

Už od března 2003 kraluje knižním hitparádám na celé planetě kniha Da Vinci Code amerického profesora angličtiny a tvůrčího psaní Dana Browna. V současnosti nejprodávanější román světa byl už přeložen do více než 40 jazyků a koupilo si jej 8 milionů čtenářů. Detektivní thriller, který tematicky čerpá z dějin umění, náboženských mysterií a legendy o Svatém grálu, připomíná Ecovo Jméno růže – také tady se v historických kulisách řeší tajuplná záhada. O největší hádanku Da Vinciho kódu se však nepostaral sám americký spisovatel, nýbrž český knižní trh: téměř rok už je román v Čechách přeložený a vydaný, aniž by si ho kdokoli všiml.

Tento měsíc mají premiéru hned dva nové české filmy mladých debutujících režisérů – Jakuba Sluky i Davida Jařaba. Oba se pokoušejí divákům nabídnout neotřelý pohled na naší současnost. Na první pohled jsou tematicky i formálně velmi rozdílné, při bližším zkoumání však najdeme několik společných rysů, které jako by výmluvně dokládaly stav současného českého filmu.

Hrozí smrt Evropě a Spojeným státům? Zaplaví je miliony uprchlíků z třetího světa, kteří převezmou moc ve státech, zničí dosavadní kulturu, náboženství a nakonec možná i Američany a Evropany samotné? Podle scénáře bývalého poradce tří amerických konzervativních prezidentů Patricka J. Buchanana ano. Nedávno i v Česku vyšla jeho kniha Smrt Západu, která se tomuto tématu věnuje. Pro mnohé Američany je to vizionářská zpráva, pro jiné manifest novodobého nacismu. V každém případě je to kniha, která se v USA stala na dlouhou dobu bestsellerem a vyvolávala vášnivé debaty.

Češi dostali vysněného premiéra. Index popularity Stanislava Grosse se léta drží na nejvyšších hodnotách a naznačuje, že tento muž odpovídá zdejší většinové představě důvěryhodného politika. Na druhou stranu v médiích a opozičních kuloárech bývá Gross častěji než jiní líčen jako mocichtivý kombinátor, který nemá předpoklady dostát státnickému rozměru svého angažmá. A po jeho prvním výkonu v premiérské funkci – příkazu rozehnat policejní silou hudební festival CzechTek – se dokonce objevila petice varující před ním jakožto před hrobařem zdejší svobody. Takže jaká je ta pravá tvář fenoménu Gross a co od svého nejmladšího ministerského předsedy můžeme do budoucna čekat? V alespoň přibližném nástinu nadějí či obav nám pomůže pozornější pohled na charakter jeho cesty vzhůru.

Začalo to nevinně: předváděním nového auta dálniční policie novinářům. Jedna věta o tom, že kožené sedačky „vezmou rychle za své“, však spustila absurdní lavinu. Trest dostal dopravní policista, který ji řekl, i dva jeho šéfové, kteří se ho zastali. Podle nadřízených poškodili dobré jméno policie tím, že zpochybnili výhodnost nákupu nových fordů a ponoukli média se o něj zajímat. Po rychlých autech dálniční policie léta volala. Začátkem letošního roku koupilo policejní prezidium osmnáct Fordů Mondeo. Pro oddělení v Poříčanech jel auto vyzvednout Petr Šlechta. „Jen jsem do něj sedl, zahákl jsem se pouty, která mám na opasku, o koženou anatomickou sedačku. Nemohl jsem ani vystoupit. Musel jsem pouta sundat, abych sedačku neroztrhl,“ říká Petr Šlechta. Vzápětí zavolala slečna z tiskového oddělení s prosbou, aby poříčanští vůz předvedli televizi Nova. „Dostali jsme pokyn ukázat auto v jízdě,“ říká zástupce vedoucího Miloslav Černý. „Zároveň jsem se mluvčí ptal, co k tomu můžeme říct – vím, jak jsou novináři všeteční – a ona řekla: Základní údaje.“ Petr Šlechta řekl dvě věty. S první – „Přesně taková auta potřebujeme, jsou dobrá a rychlá.“ – nebyl žádný problém. Jeho odpověď na dotaz – „Co říkáte koženým sedačkám?“ – vedení policie rozzuřila.

Dva dlouhé týdny už uběhly od předčasného konce festivalu CzechTek04, ale téma přesto nemizí z přelétavé veřejné debaty. Nad věcí stále visí dvě otázky. Především není jasné, čím se vlastně provinil člověk posazený úředně do vazby jako organizátor nelegální hudební akce. A nikdo dnes také netuší, komu patří louka, na které se tanečníci sešli, a čí práva tedy policie při svém zákroku bránila.

Prezident Václav Klaus minulý týden oznámil, že zvažuje udělení milosti někdejšímu komunistickému funkcionáři Karlu Hoffmannovi, jedinému člověku, který jde na čtyři roky natvrdo do basy v souvislosti s okupací země v osmašedesátém. Z Klausových slov vyplynulo, že ho k tomu vedou dva důvody: jednak Hoffmannův vysoký věk (80 let), jednak pocit, že aparátník nebyl odsouzen spravedlivě.

Pražské jaro 1968 si obvykle nepřipomínáme ani začátkem ledna, kdy byl Novotný vystřídán v čele komunistické strany Dubčekem, ani začátkem dubna, kdy byl přijat Akční program KSČ, ale koncem srpna, kdy byla země obsazena cizími vojsky, s jejichž pomocí mělo být instalováno promoskevské vedení strany a státu. Při pohledu zblízka působí tato invaze jako násilné zmaření pokusu dát zdejšímu socialismu lidskou tvář. Stačí ovšem mírně poodstoupit a obraz se mění k nepoznání; lidskou ani nelidskou tvář tu nebylo čemu nasazovat, neboť tu nešlo o žádný socialismus, ale o starý ruský imperialismus: nejspolehlivější ruská hranice je taková, kterou střeží ruský voják z obou stran.

Další malá diplomatická válka vypukla mezi Minskem a Evropskou Unií. Tentokrát jde o rozhodnutí prezidenta Lukašenka postavit do čela běloruské reprezentace, odjíždějící do Atén, ministra sportu a cestovního ruchu Jurije Sivakova. To by ostatně nebylo až tak velké překvapení – poměry v Bělorusku zůstávají stejné jako za starých „zlatých“ sovětských časů, kdy vysoce postavený státní úředník nesměl chybět u žádné význačné sportovní události, aby na místě neustále popoháněl reprezentanty v boji o prestižní medaile. Jurij Sivakov je však člověkem s rukama až po lokty od krve – s největší pravděpodobností má osobně na svědomí vraždy běloruských opozičních předáků.

„Ti, co dupou a plivou po soše Saddáma Husajna, že mají být Iráčané? Kurdové snad ano, ale Arabové určitě ne!“ Zhruba tak loni podle zpravodaje listu The New York Times lidé v jedné káhirské čajovně komentovali známé záběry z dobytého Bagdádu. Ano, Iráčané od 90. let neviděli Saddáma tak růžově jako zbytek arabského světa, ovšem názor iráckých Kurdů byl zcela jasný. Americký publicista Ralph Peters říká: „Pokud si někdo myslí, že svržení starého režimu v Iráku nepřineslo nic dobrého, měl by se bavit s Kurdy. Pro ně s pádem Saddámovy sochy skončily generace útlaku, etnických čistek, mučení a masakrů.“

Takový nástup do funkce neměl dosud žádný jeho kolega: během tří dnů po svém jmenování odvolal šest dosavadních náměstků; sedmého si ponechal jen proto, že mu to nařizovala koaliční smlouva. Regulované nájemné v bytech chce nechat zmražené. Současně přikázal otevřít úřad veřejnosti: zrušil bezpečnostní rámy a na dveře místo koulí nechal namontovat kliky. Co dalšího se dá od nového ministra pro místní rozvoj Jiřího Paroubka (52) čekat?

Rámeček
ANTONÍN KRATOCHVÍL se narodil v roce 1947 v Lovosicích. Vyučil se svářečem, v roce 1967 emigroval na Západ. V nejisté životní situaci (byl mj. ve Švédsku odsouzen za pašování hašiše) přijal nabídku francouzské cizinecké legie. Bojoval v Čadu, byl těžce raněn, z vojenské nemocnice v Marseille však utekl a ilegálně se dostal do Holandska. Tam vystudoval výtvarnou akademii, obor fotografie. V roce 1971 přesídlil do USA, pracoval jako fotoreportér Los Angeles Times a studiový fotograf v Hollywoodu, od roku 1975 je na volné noze. Věnoval se fotografování v komunistické Evropě, mapování válečných konfliktů a krizových oblastí světa (zaznamenával například genocidy v Zairu a Rwandě, uprchlíky v Bosně nebo dětské bezdomovce v Guatemale a Mongolsku). Kromě toho dlouhodobě mapuje ničení měst a přírody, tyto fotografie chystá koncem roku představit v knize s názvem Mizející. Antonín Kratochvíl získal několik ocenění v soutěži World Press Photo, v roce 1998 jej časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů světa. Je potřetí ženatý, má dva syny.
Konec rámečku

Naposledy jsme o vás slyšeli po válce v Iráku. Kde jste byl od té doby?
Na Haiti, když rebelové sesadili prezidenta Aristida. Dělal jsem na reportáži pro Time Magazine. Bylo to brutální, každý ráno jsme viděli mrtvý lidi, který umučili – třeba jim stáhli kůži z obličeje nebo vyrvali srdce. A taky se dost střílelo, vlastně jsme byli deset dní pod palbou. Bylo to dost nebezpečný.