Výtvarník a filmař Jan Švankmajer je fascinován požíráním. V jeho filmech neustále někdo něco nebo někoho žere, silnější slabšího, milenci sebe navzájem, hladoví hosté, které v hospodě ignoruje číšník, do sebe nacpou vlastní oblečení, nádobí, stůl, aby se nakonec vrhli jeden na druhého. Potravou se může stát každý – je-li aktér dialogu či jiného vztahu umlčen, rozdrcen a znevýznamněn, je de facto pohlcen, sežrán. Výstava celoživotního díla Jana a Evy Švankmajerových s příznačným titulem Jídlo v Jízdárně Pražského hradu se zprvu jeví jen jako zábavná hra neklidného fantasty, avšak v jeden moment návštěvníka znenadání vyděsí, když ho napadne: Kdo sežere mne, až vylezu ven? Kdo bude pokračovat v již započatém pohlcování? Koho budu žrát já? A až budu sežrán, jaká obluda vznikne z mých ostatků?
Zhmotnit obsesi
Jan Švankmajer (1934) je znám hlavně jako filmový režisér a scenárista, nejvíc pak díky polistopadovým snímkům, počínaje Koncem stalinismu v Čechách (1990) přes Lekci Faust (1994), Spiklence slasti (1996) až po Otesánka (2001). S animovaným filmem začal už v 60. letech, paralelně však tvořil také jako sochař, loutkář, básník, grafik. Vymezování oboru u Švankmajera není důležité, svévolně si podřizuje techniky a disciplíny, chopí se čehokoli, čím lze zhmotnit obsesi, sen, neodbytnou představu. Je-li třeba objekty a tvory rozhýbat a vyprávět příběh, použije film, zůstanou…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
