vobrazek_1542.jpeg
Fotografie: Slyšeli jste? Kapitulace – či co. (28. říjen 1918 na Václavském náměstí.) Foto: ČTK • Autor: Respekt

Byla to výjimečná konstelace událostí na konci prvé světové války, díky níž se Češi a Slováci před 85 lety spojili ve státě vyrostlém na hrobě Rakouska-Uherska. Úspěchy legií zejména proti bolševikům pomohly exilovým předákům k úspěchu v moderní diplomacii jedinečnému: k uznání státu velmocemi ještě před jeho vznikem. Italský znalec G. A. Borgese vypočetl stupně ke vzniku Československa takto: Nejprve myšlenka, poté mapa, potom vojsko, záhy na to stát, a teprve v budoucnu – půjde-li to – československý národ.

Reklama
Reklama

Většinu Čechů nechává dnes toto výročí lhostejnými. Masarykova republika se zdá tak vzdálená. Ale to je relativní: vždyť Československo se vším blouděním od demokracie k „lidové demokracii“ a přes „diktaturu proletariátu“ zpět ke svobodě trvalo od roku 1918 do svého konce v roce 1992 (nepočítáme-li období 1939–45) jen o necelý měsíc déle než éra vlády císaře Františka Josefa, během níž moderní český národ dosáhl největšího časově souvislého rozmachu kulturního i hospodářského ve své historii. Co Čechům přineslo Masarykovo Československo? Mohou být vzpomínky na ně i dnes okřídlující inspirací?

Stát a jeho ideály

Dne 28. října 1918 dopoledne vyvěsili na budově novin na pražském Václavském náměstí zprávu, že rakousko-uherská vláda žádá o příměří. Lidé to mylně pochopili jako kapitulaci. Srocující se hloučky se rozrostly do jásajících statisíců, odpoledne proklamoval nejvyšší politický orgán – Národní výbor – vznik Československa.

Republika vykročila na jeviště světa sebevědomě. Dobyla si ocenění světa za hospodářské, kulturní, sportovní úspěchy, méně za politiku, zejména ve vztahu k menšinám. Jejími úspěchy se ostatně pyšní i dnešní Češi – často přehnaně, jako třeba tvrzením o jednom z desítky hospodářsky nejvyspělejších států světa. Nejen chlebem je však člověk živ. Státy se chlubí svými ideály. Ten Masarykův především ideálem demokracie a humanity: ve střední Evropě zůstal jejich posledním ostrovem. Nouze a nutnost jim však odebíraly karáty. Při silných menšinách i komunistech a při hrozivých sousedech se hlavní strany semknuly ke kompromisům, nutily zákonodárce, aby pod hrozbou ztráty mandátů hlasovali dle rozhodnutí vedení stran, nedávaly minoritám tolik svobod, kolik žádaly.

Zakladatelé v čele s Masarykem – který vyzvedával, že stát se udržuje zásadami, na nichž byl založen – vložili svému dítěti-republice do kolébky fikci jediného „československého národa“. Masaryk tento národ označoval za bytostně pokrokový, demokratický a za pokračovatele tradic reformačních. Jenže mezi obyvateli bylo katolíků – i po státem podporované odlivové vlně – v roce 1930 podstatně víc než tři čtvrtiny, byť v případě Čechů spíše vlažných. A Masarykova teze, že československý stát tvoří odvěkou hráz proti germánské záplavě? V republice žilo přes tři miliony Němců, z nichž chtěli Češi mít loajální, spokojené občany, a udržet vlídné vztahy s Německem bylo podle Edvarda Beneše „úkolem životním“. Toto vše nahrávalo odstředivým tendencím Slováků a minorit a našlo odraz hlavně po Mnichově v protimasarykovských útocích mnoha katolických intelektuálů.

Svízelně hledala tradice armáda. Masaryk a Beneš oceňovali vítězství přemyslovských vladařů, odmítali však tradice feudální a navíc spojované se svatým Václavem, proti němuž stavěli Husa a Žižku. Jenže Češi tvořili pouze polovinu obyvatel republiky a menšiny – a stále více i Slováci – viděli v husitech útočné české šovinisty. Beneš vyzvedal odkaz Jiřího Poděbradského (já diplomat – on diplomat), avšak vojáci namítali, že tenhle král nakonec prohrál, co mohl. Posléze se vojenské tradice – opět k nevůli minorit – odvozovaly hlavně od legií. Při mnichovské tragédii mnozí důstojníci armády, která bez boje opustila pohraničí, v čele se zborovským hrdinou generálem Janem Syrovým, premiérem vlády, jež diktát přijala, hodně z kreditu legií promrhali. A mnichovská kapitulace, ať oprávněná či ne, nalomila páteř národu, s čímž se vyrovnáváme dodnes.

Když svět šel doleva

Státní zájmy, priority, ideály první republiky a dnešní republiky České nejsou totožné. Kdo by dnes po vzoru Masaryka zatracoval liberalismus či volal „Tábor je náš program!“, setká se s nedůvěřivým úžasem. Názory tehdejšího Hradu hojně čerpaly z české ideové zbrojnice 19. století. Masaryk viděl v táboritech bojovníky za pokrok a proti katolické „teokracii“. Psal: „První komunismus novodobý byl český – naši táboři jsou první novodobí socialisté. Socialism je čistě český.“ Beneš hrdě opakoval, že ČSR je stát „malého člověka“, základem demokracie mu byla rovnost, ne svoboda, připouštěl možnost revoluce zleva. Masaryk násilným revolucím nevěřil, odsuzoval krvavý bolševismus, ale opakoval: „Svět kráčí doleva.“ Pluky intelektuálů nadšeně kývaly; jasná většina českých umělců se hlásila k levici. Naše komunistická strana se stala v Evropě druhou nejpočetnější a ve volbách v roce 1925 získala druhý největší počet hlasů (což ostatně hrozí i dnes). Slovo konzervativismus bylo tabu, Češi jako snad jediný národ nebolševické Evropy neměli konzervativní stranu, i nejpravicovější národní demokracie se hlásila k lidovým tradicím, k husitství…

Češi rádi pořádali davové slavnosti. V prvorepublikánském listě jsem četl jedovaté: Pánbůh dal každému národu schopnost dělat něco lépe než ostatní – Angličané loďstvo, Francouzi bonton, Italové opery a Češi masová vystoupení, manifestace. Vztahovalo se to k Všesokolským sletům, sledovaným cizinci s obdivem i údivem. Toho se v roce 1938 zúčastnilo 176 tisíc cvičenců a jejich průvod jásavě zdravily z chodníků další statisíce. Po roce 1948 nahradily slety po sovětském vzoru polonucené spartakiády. A dnes? Kdysi naplnila Staroměstské náměstí účast tatíčka Masaryka na Husově dni. Dnes tam zčásti přiopilé desetitisíce jásají „Hašek je bůůůh!“ a „Kdo neskáče, není Čech!“.

Demokrat s pevnou rukou

V anketách o největším Čechovi vede Masaryk vedle Husa, Žižky, Karla IV. a Havla. Přitom i ti Češi, kteří o Masarykovi cosi více vědí, jej zpravidla berou jako symbol. Jako zaklínadlo opakují větu, kterou možná ani neřekl: „Nebát se a nekrást.“ A slogan: Velký demokrat. Byl jím vskutku, ale jeho pojetí demokracie bylo mnohdy svojské. Kdo dnes ví, že toužil nastolit v mladičké republice v zájmu pokrokových reforem diktaturu? „Demokracie není, za určitých okolností, neslučitelná s diktaturou,“ řekl ještě v říjnu 1933. Chtěl zlomit moc politických stran, nehodlal se vázat složením parlamentu, prosazoval úřednické („odbornické“) vlády. I po nástupu Hitlera pokládal za největší hrozbu monarchismus a soudil: „Hitler, Mussolini i Stalin nutně pocházejí z lidu. Také to jest určitý druh demokracie.“ Masarykova pietně vydávaná díla nacházejí snad méně zaujatých čtenářů-neodborníků, než kolik se na jejich publikaci podílí editorů, redaktorů, korektorů, písařek, tiskařů. Před pár lety jedny noviny označily Masarykovu Otázku sociální za nejvýznamnější knihu vydanou v poslední době. Prozradili mi pak, že redaktor dvoudílné stostránkové, nesmírně náročné dílo podrobněji nestudoval – ovšem když to napsal Masaryk… Masaryk je pro Čechy cosi jako legendární Žižkova kůže napjatá na buben nesený v čele táboritů. Slova Masarykova republika se stala u mnoha Čechů vyznáním víry, přihlášením se k národu, k jeho minulé slávě, která dává naději na slávu budoucí. Zlé je, když si někteří – včetně komunistů, jejichž strana hlásala „Ne Masaryk, ale Lenin!“ – snaží dělat ze zfalšovaného odkazu Masarykova státu bič proti republice dnešní.

Mít oč se opřít

Situace je dnes naprosto jiná. Jednonárodní Česká republika není ve sjednocující se Evropě obklopena nepřáteli. Jenže první republiku, dílo a odkaz pradědů, máme rodem i zvyky v krvi. Člověk nemůže být bez minulosti, ať o ní soudí, co chce. Lidé uvažují mozkem, ale národy hlavně v osudových momentech myslí krví, jednají intuitivně. Potřebují se přitom opřít o něco, co dodává sílu a víru v úspěch. A tím je – jakkoli zmatený a matoucí – obraz Masarykovy republiky. Je málo, když si dnešní Češi spojují ten stát pouze s demokracií a humanitou, ale je dobře, že si jej spojují právě s nimi.

Češi mají ve zvyku dělat si legraci ze sebe i z národních legend; slyšel jsem vtip o Boženě Němcové či úsloví „kecá jako Palacký“. O Masarykovi jsem žertovat nezaslechl. Jeho stát budí v Češích dosud respekt. Snad je to přiměje, aby se i oni snažili tvořit stát, který by respekt vyvolával.

Autor je historik.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte