0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 44/2003
44/2003 • 25.–31. 10. 2003

2003/44

Zahraničí

Z minulého týdne

Zbyněk Petráček, Kateřina Šafaříková

Urny, kam se podíváš

Daniel Anýž

Cocaleros jedou na plyn

Markéta Pilátová, Jiří Sobota

Alijev nám sám dělá reklamu

Petruška Šustrová, Aureliusz M. Pedziwol

Jednooký mezi slepými

Filip Tesař

Předminulou neděli 19. října zemřel v Sarajevu bosenský lídr Alija Izetbegovič, jeden z autokratů, kteří do svých rukou obratně převzali v dávném roce 1990 moc po komunistických funkcionářích ve většině tehdejší Jugoslávie. Bosna-Hercegovina, jak známo, se poté v první polovině 90. let stala dějištěm války, při níž zahynulo asi dvě stě tisíc lidí. Izetbegovič, který zemřel na zástavu srdce, dlouhé roky stál v čele Bosňáků neboli Muslimů – bosenští Slované islámského vyznání byli už po druhé světové válce uznáni za národ, odtud velké „M“. A právě Bosňáků zahynulo při genocidních etnických čistkách nejvíce. Izetbegovičova pohřbu se minulou středu za lijáku v Sarajevu účastnilo přes sto tisíc lidí. Ovšem v ten samý den mezinárodní tribunál v Haagu potvrdil, že vyšetřoval jeho údajný podíl na spáchání některých válečných zločinů.

Dárek švýcarským politikům

Jiří Sládek

Írán přestal štěpit uran

František Šebej

Minulý týden předal Írán Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE) dokumenty, jež mají podle teheránských ajatolláhů obsahovat všechny informace o jejich jaderném programu. Jack Straw, Dominique de Villepin a Joschka Fischer zároveň na Íránu vymohli plnou spolupráci s MAAE včetně souhlasu s nečekanými inspekcemi jaderného arzenálu teokracie, což by mělo být stvrzeno podpisem dodatkového protokolu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. A konečně, ajatolláhové se po rozhovoru se zmíněnou trojicí zavázali zastavit program na obohacování uranu. Rozhodli se tedy skončit s něčím, co podle vlastních tvrzení údajně vůbec nedělali. Program budovali údajně jen kvůli vytápění domácností – jenže obohacený uran je materiálem potřebným pro konstrukci nukleární zbraně. Žádné jiné využití neexistuje. Je proto na místě oslava vítězství Západu, anebo rozhořčení nad nevěrohodností teheránské vlády?

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Komu sluší pomník

Zdeněk Lukeš

Odešel muž, který nelhal

Petr Třešňák

Holka k nakousnutí

Jaroslav Pašmik

Že vysokoškolští profesoři někdy objevují trvalé hodnoty v písňových textech, z nichž zdrženlivějším povahám vstávají hrůzou vlasy na hlavě, jsme se mohli před pár lety přesvědčit v případě detroitského rappera Eminema. V závěsu za ním se na scéně světové pop-music objevilo ještě jedno lehce šokující stvoření. Dáma z kanadského Toronta, oděná pouze do růžového spodního prádla a s nalepeným plnovousem křičí při koncertech na mužskou část publika, ať „zavrtí ocasem“, nechá se nosit na rukou a přitom se dokáže machistickému rock’n’rollu tvrdě vysmívat. Už svou první deskou vzbudila Merrill Nisker alias Peaches zájem nejen hudebních fanoušků, ale i feministek a sociologů z univerzit a její horká novinka Fatherfucker (Otcomrd) potvrzuje, že oprávněně.

Někdy stačí promyšleně škytat

Přemysl Martínek

Solženicynův neučesaný autoportrét

Jan Machonin

Druhá kniha memoárů Alexandra Isajeviče Solženicyna Zrno mezi žernovy – Črty z vyhnanství, která se minulý týden dostala do rukou českému čtenáři, vychází naštěstí v době, kdy je možné posoudit její obsah s dostatečným časovým odstupem od popisovaných událostí. Čtenář si při četbě může udržet přirozený nadhled a ušetřit se zbytečných emocí, které by kniha v jiném čase a za jiných okolností bezesporu vyvolala. Vzpomínky proložené úvahami o životě, politice, morálce a v neposlední řadě o autorově vlastní důležitosti a ublíženosti už dnes zdaleka nemají sílu časované bomby, jakou mělo v polovině 70. let na obou březích Atlantiku vydání knihy Souostroví Gulag. Nicméně umožňují nám nahlédnout Solženicynovu osobnost v celé její složitosti.

Scéna

Minulý týden

Civilizace

Nemluv, neptej se, nepřekážej

Ivan Dejmal

Kaleidoskop

Jaroslav Petr

Žena na vrcholu

Viktor Šlajchrt

Účast na veřejném životě ve státech s parlamentním systémem dlouho vyžadovala literární zdatnost, jejímž vzorem byly výkony slavných řečníků a dějepisců starého Říma. Adepti politiky se usilovně cvičili ve skládání působivých projevů a průběh své kariéry sledovali v pečlivě vedených denících, které jim v závěru života posloužily při práci na pamětech. V těch se znovu vraceli k politickým bojům, objasňovali svá rozhodnutí a vytvářeli pro potomstvo obraz svých zásluh, pikantně okořeněný pomluvami kolegů. K posledním velkým literátům této tradice patřili Charles de Gaulle a Winston Churchill. Ti ovšem svá memoárová díla psali už v době, kdy podobu politického provozu začala zásadně měnit televize. Dnes vycházejí politické paměti snad ještě hojněji než dřív, na jejich literární úrovni a stylu však už zdaleka tolik nezáleží. Potomstvo si udělá obrázek spíš z toho, co mu dokumentaristé sestříhají z televizních záznamů.
Paměti Madeleine Albrightové, rodačky z pražského Smíchova, jež se jako americká ministryně zahraničí stala jednou z nejvlivnějších planetárních osobností, ukazují, že politická literatura může najít zajímavé uplatnění i v éře obrazů. Ve zhuštěné podobě obsahují vše, co nacházíme v klasických spisech, tedy bystré analýzy, definice osobních postojů, výmluvné postřehy ze scény i zákulisí dějin, ale napínavé jsou přitom jako televizní seriál.

Rozhovory

Nejdůležitější je klást otázky

Kristina Žantovská

Rámeček
Madeleine Albrightová se narodila v roce 1937 v Praze. Její otec Josef Korbel byl československý diplomat: za války pracoval pro exilovou vládu v Anglii, poté byl velvyslancem v Jugoslávii, po únorovém puči s rodinou emigroval do USA. Albrightová vystudovala dívčí univerzitu Wellesley a získala doktorát na Columbijské univerzitě. Angažovala se v Demokratické straně a pomáhala s prezidentskými kampaněmi jejích kandidátů. V roce 1993 ji prezident Clinton jmenoval velvyslankyní USA v OSN, o tři roky později ji ustavil 64. ministryní zahraničí (byla to nejvyšší státní funkce, jaké kdy žena v USA dosáhla). V současné době přednáší mezinárodní vztahy na Georgetownské univerzitě, je předsedkyní National Democratic Institute, založila poradenskou firmu Albright Group a je členkou správní rady Newyorské burzy.
Madeleine Albrightová je rozvedená, má tři dcery a šest vnuků. Žije ve Washingtonu, D.C. V minulých dnech přijela do Prahy u příležitosti vydání své knihy memoárů Madeleine, nejlepší ze všech možných světů (viz recenze na str. 18).
Konec rámečku

Studovala jste politologii a historii, přednášela jste na vysoké škole. Byla jste dost vybavená pro praktickou politiku?
Hodilo se mi, že jsem věděla, co a proč se děje. Ale při praktických rozhodováních musíte vzít v potaz také, kolik ta která věc stojí. Nejde jen o peníze, ale taky o lidi, kteří na ní pracují. Akademici mají tendenci pragmatickou politiku podceňovat. Je jednoduché kritizovat politiky, když nevíte, jak těžké je dělat politická rozhodnutí. I já už na to pomalu zapomínám. Je to ta nejtěžší věc na světě.
Myslela jsem si také, že politika je založena na velkých rozhodnutích, že je černobílá: ano – ne. A že to je hned jasné. Zjistila jsem ale, že jde vlastně o sled velmi malých kroků. Uděláte první a náhle jste na cestě a ptáte se: Jak jsem se sem dostala? V tom jsem změnila názor – politika, to jsou především malá rozhodování.

Domov

Připomeňme si

Jaroslav Spurný

Jak vyléčit české zdravotnictví

Hana Čápová

Život a doba přísedícího Bátory

Jiří Sobota

Střelili ho do hlavy

Ondřej Kundra

Před pětatřiceti lety jej ze samopalu postřelil ruský voják a od té doby ochrnutý Alexandr Roušal (56) marně čekal na satisfakci. Podobně jako stovky dalších lidí, i on patří k přímým postiženým okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Těžké zranění mu navždy změnilo život. Cestu k odškodnění obětí srpnové okupace teď otevřeli delegáti ODS, když oznámili, že v Poslanecké sněmovně předloží příslušný zákon.
21. srpna 1968 zbýval Alexandru Roušalovi týden do konce základní vojenské služby. V ten den ale do Československa vtrhla invazní armáda okolních komunistických států a na Roušalovu jednotku řadící se na dvoře kasáren nedaleko Zvolena spustili ze samopalů palbu vojáci z okolojedoucí okupační kolony. Na místě zemřeli dva lidé, další tři – mezi nimi i vojín Roušal, byli těžce zraněni.

Průmyslníci před oltářem vlasti

Josef Greš

Stíhačky zdarma. Zn.: Chci

Jaroslav Spurný

Ještě před šestnácti měsíci chtěla Zemanova vláda na ten účel sto miliard korun, jinak prý české země ztratí suverenitu. Nákup stíhaček – považovaný všeobecně za největší korupční projekt samostatného Česka – ale nakonec Zemanovi nevyšel a jeho nástupce teď chce suverenitu bránit ve zcela opačném gardu: zcela zdarma. Špidlův kabinet se zeptal devíti spojeneckých vlád, jestli by nám nedarovaly čtrnáct bojových letadel, a oslovení zatím nejsou proti. Pokud si ale odmyslíme rozdíl v hoře peněz, spojuje oba plány zásadní věc: oba přišly na stůl v době, kdy není schválená reforma armády, kdy není jasné, jak vlastně vojsko bude za pár let vypadat a kdy neexistuje žádný výhled, jak reformu – a tedy i stíhačky či jejich provoz – zaplatit. Opozice to říká přímo: za „reformní“ nitky tahají mocní lobbisté zbrojního průmyslu a ministerstvo jen narychlo přešívá tvář armády podle jejich potřeb a požadavků.