2003/43

Není to ani měsíc, co slavný japonský tanečník Min Tanaka přebrodil rituálně Vltavu a symbolicky ji tak spoutal, aby nás ochránil před povodněmi, a do Prahy se valí další generace japonských tanečníků. Na festivalu Čtyři + čtyři dny v pohybu, který začíná tento pátek v bývalé cihelně v Šáreckém údolí, tvoří vystoupení Japonců téměř čtvrtinu programu. Na první pohled zaujme také životopis hostů: Hiroaki Umeda (26) je profesionální fotograf, Akemi Takeya (39) pracovala v reklamní firmě a hrála baseball. Pouze Tanno Ken‘ichi (38) studoval japonský moderní tanec butó a dříve tančil v souboru Mina Tanaky. V dnešní době ale patří k běžné průpravě moderního tanečníka léta studia, a nutně se tedy nabízí otázka, zda si z nás Japonci nedělají tak trochu legraci.

Quentin Tarantino dodržuje nanejvýš pečlivě rozdíl mezi svými režijními počiny a svou hereckou či scenáristickou aktivitou. Schopnost tohoto rozlišení jistě svědčí o jeho inteligenci a zejména díky ní se podprůměrný herec a šikovný scenárista prosadil jako jeden z výrazných režijních talentů 90. let. Snímek Kill Bill, Vol. 1, uvedený před deseti dny do českých kin, potvrzuje toto rozlišení výslovně již úvodním titulkem, který hrdě hlásá „4. film Quentina Tarantina“. Po dalších 96 minutách si však divák smutně uvědomí, že právě toto hrdé oznámení jako by nyní shrnovalo celý problém tak napjatě sledované tvorby. Tarantino nám dospěl a chtěl by být významným autorem, jehož filmy se počítají. Snad proto neváhá vtisknout smrtící polibek dokonalosti všemu, co jsme milovali kvůli křivým švům a šťastné debilitě, kvůli rychlosti a lajdáctví, jedním slovem kvůli stylu.

Časopis Life jej svého času zařadil hned vedle Einsteina mezi dvacet nejvýznamnějších Američanů 20. století a univerzitní profesoři ho už léta navrhují na Nobelovu cenu za literaturu. Nemálo proslulých kritiků jej považuje za vůbec největší osobnost populární hudby. Uzavřený šedivějící muž sbírá Oscary a Grammy a jeho předposlední album z roku 1997 vynášejí recenzenti do nebes. Bob Dylan (62), který jako hvězda první velikosti harcuje po světových pódiích už čtyřicet let, se zdá být v životní formě. Zda je to pravda, poznají už za čtyři dny návštěvníci jeho koncertu v Praze, kam přijede v rámci svého už deset let se táhnoucího „Nekonečného turné“.

Česká společnost si po celé dvacáté století zakládala na své nevýbojné povaze: nikdy jsme prý proti svým sousedům neútočili, naopak jsme se často stávali jejich kořistí. Je to hezký mýtus, archivy ale říkají něco jiného. Právě tento týden uplyne 47 let od chvíle, kdy komunistické vedení Československa horlivě připravovalo vojenské napadení Maďarska, které se vzbouřilo proti komunistické diktatuře. Československé tanky nevyjely na Budapešť nakonec jen proto, že Sovětský svaz rozhodl jinak.

KRZYSZTOF ZANUSSI patří k osobnostem, které utvářely kulturní i politické myšlení dnešního Polska. Narodil se ve Varšavě roku 1939. Studoval fyziku a filozofii, ale proslavil ho další obor jeho studií: filmová režie. V 60.–70. letech natočil řadu filmů, z nichž připomeňme alespoň „Strukturu krystalu“ (1969), „Čtvrtletní bilanci“ (1974), „Ochranné zbarvení“ (1976), „Spirálu“ (1978). Zanussi je také autorem televizních dokumentů, divadelním a operním režisérem, publicistou, teoretikem a pedagogem; v současnosti působí jako umělecký vedoucí filmového studia.

V lednu tomu budou už dva roky, kdy na americkou vojenskou základnu v kubánském Guantánamu dorazili první členové Al Kajdy a Tálibánu, které se podařilo pochytat při bojích v Afghánistánu po 11. září. Nyní pobývá na základně zhruba 660 lidí, někdejší dojem senzace je ale pryč. Guantánamo mediálně vybledlo. Teď se však objevily nové konkrétní informace. Skupina amerických osobností z řad bývalých soudců, diplomatů i vojáků se na přelomu září a října obrátila na Nejvyšší soud Spojených států, aby tento způsob zadržování – de facto bez šance na řádný proces – prověřil. K této výzvě se přidal i Červený kříž. Avšak prakticky v tutéž dobu bylo v USA zatčeno několik lidí spjatých s bojem proti terorismu: jsou podezřelí z napomáhání lidem zadržovaným právě na Kubě. Guantánamo tak Americe přináší problémy nejen ohledně prestiže velmoci ve světě, ale také kvůli spolehlivosti její státní správy.

Ázerbájdžán zvolil nového prezidenta. Vítězem se stal další člen z rodinného klanu Alijevů, kteří této postsovětské zemi autoritativně vládnou od roku 1993. Hned po volbách vypukly v zemi nepokoje a tisíce demonstrantů krvavě rozehnala policie. Reportér Respektu byl při tom v roli pozorovatele Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Dluží miliardy, ale bydlí v luxusní vile za desítky milionů na okraji Prahy. Podle svého tvrzení je bez peněz a žije z podpory od přátel a známých, ale téměř každý měsíc jezdí do zahraničí. Kdo? Bývalý velkoobchodník s masem a fotbalový boss František Chvalovský.
Zkrachovalý magnát je ukázkovým případem toho, jak se lze zbavit majetku doslova věřitelům před nosem. Obrovskou rodinnou vilu vybudovanou v druhé polovině devadesátých let převedl na svou dceru, své firmy těsně před definitivním krachem prodal – například nezvěstným osobám v zahraničí.

Případ týraných seniorů v ostravském domově otevřel bolestné téma. V jakých podmínkách tady vlastně za zdmi státních zařízení prožívají staří lidé poslední léta života? Odborníci upozorňují, že ostravský skandál je jen špičkou ledovce, pod kterou lze tušit mnoho dalších utajených tragédií. Odhalit je ovšem není v současných podmínkách vůbec jednoduché.

Poté, co dvanáct důstojníků karlovarské policie skončilo postupně kvůli podezření z těžkých zločinů mimo službu, podal minulý týden demisi i okresní šéf Vlastislav Slíž. Karlovy Vary se tak v expertních analýzách a komentářích staly místem, kde lze současný rozklad „grossovské“ policie sledovat v přímém přenosu. V oblasti se zcela rozpadlo policejní vedení a nad služebnou musela být vyhlášena nucená správa: z krajského města přišel tým, kterému jsou karlovarští strážci zákona podřízeni. Ani noví velitelé si ale nejsou jisti, zda se tímto zásahem podaří napravit katastrofální pověst sboru a postavit ho na nohy.

Ministrovi vnitra se v jednom ohledu děje křivda: celý minulý týden se mu noviny smály, že při velké a teatrálně oznámené noční razii v nevěstincích – tzv. akci Fantine – bylo zadrženo pouhých jedenadvacet podezřelých individuí, a to zjevně nevalných gangsterských kvalit. Ve srovnání s 4500 policisty a stovkami hasičů, které Stanislav Gross a jeho policejní prezident Jiří Kolář vyslali na kontrolu do 435 bordelů, to jistě působí směšně. Jenže počet zatčených je sice efektní, ale v zásadě absurdní kritérium.
Grossova Fantine nebyla alarmujícím propadákem proto, že v cele zadržení skončilo málo lidí (zavřít na pár hodin lze v prostředí nevěstinců kdykoli kohokoli, důležité však je, co ten člověk provedl). Stala se jím proto, že potvrdila státní pokrytectví ve vztahu k prostituci, předvedla zásadní slabiny policejní práce, ukázala Grossovu destruktivní touhu po masové oblibě a hlavně: příliš malému počtu lidí pomohla. Proto stojí za to se k ní ještě vrátit.

Právě před týdnem byla zveřejněna tzv. Ženevská dohoda coby výsledek jednání mezi izraelskou opozicí a Palestinci. Proč zrovna „ženevská“? Stála za ní švýcarská iniciativa a podepsána by měla být právě v Ženevě. Nikomu jaksi nepřekáželo, že „vyjednavači“ z řad levice nereprezentují nikoho krom sebe samotných a že jejich program loni v demokratických volbách drtivě prohrál. Nikomu jaksi nevadilo, že vyjednávání se vede v čase války, a to s reprezentanty téhož Jásira Arafáta, který podnítil současnou vlnu terorismu. Schopnost izraelské levice vytvářet marné naděje na usmíření je zřejmě nevyčerpatelná – v situaci, kdy protistrana nemá sebeméně v úmyslu tyto naděje naplnit.