2003/42

V řadě zemí hledají po staletí decimované etnické minority svou novou identitu pomocí filmu. Původní obyvatelé Severní Ameriky a Austrálie si na plátně v syrových snímcích běžně vyřizují účty s bývalými kolonizátory nebo se v romantizujících filmech pokoušejí oživit duchovní stránky předkoloniálních společenství. O Česku to ale zatím neplatí. Netočí se o Romech ani pro Romy a netočí ani sami Romové. Od dob Růžových snů Dušana Hanáka (1976) zde vznikly vlastně jen dva filmy obsazené romskými protagonisty – Marian Petra Václava (1996) a Smradi Zdeňka Tyce (2002). Ani v jednom z nich však nezazní romština, již jinak slýcháme ve filmech Emira Kusturici nebo francouzského Roma Tonyho Gatliffa. Romsky se mluví také ve švédském filmu Grofo (1998), který se u nás objevil letos. Toto dílo má ale zcela specifické poslání. Nejde totiž o lahůdku pro klubové biografy, ale o protidrogovou prevenci.

V polovině září vyšlo v brněnském vydavatelství Indies nové album skupiny Psí vojáci nazvané Těžko říct. Můžeme je brát v podstatě jako aktuální zvukový portrét duše náčelníka kapely, klavíristy, básníka, zpěváka a skladatele Filipa Topola. Je to rozporný obraz. Zachycuje Topolovo otevírání se, hledání inspirace mimo svůj vlastní svět, který se mu v posledních letech zhroutil. Topol musel přestat se životem nezřízeného pijáka, podstoupil těžkou operaci, abstinoval a dostal se celkem pochopitelně do izolace, protože kamarádi v hospodách podle něj nehodlali upravovat svůj styl života.

Třicet zaměstnanců mlékárny v Rovensku pod Troskami šlo 30. září do práce naposledy. Malá továrna, vyrábějící balkánský sýr, se tak stala jedním z prvních podniků, který veřejně přiznal, že skončí, protože nebude schopen nebo ochoten splnit přísné hygienické a veterinární normy Evropské unie.

K budoucnosti světa obvykle přistupujeme z jednoho dvou hlavních hledisek: jak se bude dál politicky vyvíjet a jaký bude ekonomický růst. Ve skutečnosti je jedním z hlavních zdrojů budoucnosti kultura – v co budeme věřit, kolik věcí budeme chtít vlastnit, kam budeme jezdit na dovolenou – na vlastní chalupu v jižních Čechách nebo do cizího hotelu na Kanárských ostrovech?

VLADIMÍR ČERMÁK se narodil roku 1929 v Čechyni. Otec byl zedník, matka textilní dělnice. Začal studovat práva v Brně, po násilném zavření fakulty komunisty dostudoval v Praze v roce 1952. Až do roku 1975 působil jako soudce, poté pracoval jako podnikový právník v Kovopodniku. V té době napsal svou fundamentální práci „Otázka demokracie“ (2500 stran). Po roce 1989 se stal profesorem politologie na Masarykově univerzitě, v letech 1993–2003 byl soudcem Ústavního soudu. Dnes je v penzi. Žije v Brně. Vladimír Čermák je ženatý (manželka je lékařka), má dceru a syna.

Je jich pětasedmdesát a dostali dohromady 1454 let kriminálu. Stačilo přitom málo: myslet si něco jiného než ti, kteří jim vládnou. „Vězni kubánského jara“ mají za sebou první půlrok svých mnohaletých trestů a jejich blízcí hledají cestu, jak žít dál v těžké době. Koncem září jsme na Kubě navštívili několik z nich.

V jinak rušné čečenské metropoli Grozný bylo předminulou neděli nebývale mrtvo. Centrální městský bazar, bzučící obvykle hlasitým smlouváním, se zcela vyprázdnil a v ulicích bylo těžké potkat větší shluk lidí. Prezidentské volby, jejichž výsledek byl ve spolupráci promoskevského kandidáta Achmada Kadyrova a Kremlu již předem rozhodnut, vyhnaly z města všechny, kdo se odvážili vymknout se z mašinerie hlasování pro „jediného správného“ uchazeče o nejvyšší post. Tak začalo hlasování, které mělo podle názoru Moskvy definitivně změnit tvář Čečenska.

Guvernérským volbám v nejlidnatějším státě USA, které od počátku připomínaly scénář ke kasovnímu trháku, nakonec nechybělo ani klasické hollywoodské zakončení. Hlavní hrdina překonal všechny nástrahy i zdánlivě nepřekonatelné překážky a triumfálně zvítězil. Minulé úterý se guvernérem země zasvěcené stříbrnému plátnu stal šestapadesátiletý herec akčních filmů Arnold Schwarzenegger.

Svoji dosud největší razii na českých silnicích vyhodnotila policie brzy a zostra: má-li tady pod koly aut umírat méně lidí, potřebujeme více pravomocí a lepší výbavu. Čísla i analýzy odborníků ale říkají něco jiného. Podle nich se na české silniční tragédii nejvíc podepisuje neschopnost či neochota policejního sboru a pověřených úřadů zavést vyzkoušený a úspěšný model místo úplatkářských experimentů.

Důkazy o tomto trestném činu vypadají impozantně: před senátem se vrší dvacet svazků o šesti tisících stranách. „Vyhodnocení preventivně-profylaktických opatření v Severomoravském kraji za rok 1983. Musím to číst?“ ptá se soudkyně Kateřina Kohoutková. Lavice plná advokátů kroutí hlavou. Soudkyně s úlevou zakládá papíry zpět do spisu, obhájci se vracejí k podřimování nebo tichému hovoru, čtení důkazů pokračuje. Síň jinak zeje prázdnotou: deset obžalovaných se omluvilo, přihlíží dva novináři. Minulý týden by na Obvodním soudu pro Prahu 6 nikdo nepoznal, že tu probíhá poslední velký proces s šéfy komunistické tajné policie.

Je třeba poděkovat poslancům ODS. Když se vláda příliš dlouho neměla k debatě o evropské ústavě a vůbec k budoucnosti Evropské unie, chopila se její organizace ODS – a pokud pozorný divák osekal balast přihlouplých urážek a obvinění, mohl se dozvědět ledacos zajímavého. Především že ODS chce silný stát, zatímco vláda spíš silného občana. Politický souboj se přitom vyhrotil natolik, že politici přehodili odpovědnost za Evropu na voliče: o evropské ústavě má rozhodnout referendum.

Dne 16. října roku 1978 oznámil kardinál Felici z balkonu baziliky svatého Petra „Habemus papam!“ (Máme papeže!) a poté oznámil jeho polské jméno: Karol Wojtyla. Tohoto muže kromě církevních kruhů málokdo v Itálii znal, není divu – byl prvním papežem neitalského původu od 16. století. Po 25 letech jeho pontifikátu ho zná celý svět a zasloužil se o to především on sám: svým programem, svými encyklikami, svým vztahem k médiím a stovkou oficiálních zahraničních cest. Hodnotit jeho čtvrtstoletí na Petrově stolci není jednoduché.