2003/41

Zkusme to říct hned na začátku: Evropská ústava, o jejímž konečném znění se o víkendu v Římě začalo debatovat mezi vládami pětadvaceti členských a vstupujících zemí, má pro kontinent nesmírný symbolický význam. Sjednocuje ty, jež donedávna rozdělovala berlínská zeď, okolo jednoho ústavního textu, což se dá beze sporu vykládat jako další milník na cestě k ideji evropského politického národa. V praxi však žádný převrat nepřináší. Příští podoba kontinentu stále zůstává otevřená.

Za pět měsíců, koncem února 2004, oslaví zimbabwský vládce Robert Mugabe své osmdesáté narozeniny. Svět si připomene písničku, která zaznívá každým dnem už léta – že v Africe žije muž, který svou dvanáctimilionovou zemi ruinuje rasově a etnicky nesnášenlivou kampaní proti bělošským farmářům a černošské politické opozici. Zazní také, jak Mugabe nechává své spoluobčany vraždit, krutě týrat a znásilňovat, a jak z hospodářsky soběstačné britské kolonie zbyla troska sužovaná 70% nezaměstnaností a 400% inflací. Vše zpečetí zprávy o gratulacích od ostatních afrických lídrů, jichž se mu bezpochyby dostane – především od jihoafrického prezidenta Thaba Mbekiho, který coby dlouholetý advokát zimbabwského režimu zrovna v těchto dnech lobbuje, aby se Mugabe mohl zúčastnit prosincového srazu hlav států Commonwealthu v Nigérii.

Švédští porotci volí laureáta Nobelovy ceny za literaturu zpravidla uvážlivě, nekontroverzně a s přihlédnutím k občanským kvalitám autora. Ocenění a příslušný finanční obnos tak často získávají spisovatelé humanisticky angažovaní a vybraní tak, aby v dlouhodobém horizontu spravedlivě zastupovali všechny kontinenty. Letos si Nobelovu cenu v souladu s těmito kritérii odnesl autor, o němž se mluvilo už několik let, nicméně s oficiálním zdůvodněním si porota nedala velkou práci. „Dobře řemeslně postavená kompozice, pregnantní dialogy a analytická brilantnost“ – taková charakteristika by mohla pasovat na statisíce současných autorů. Přesto můžeme gratulovat – porotci volili dobře a citlivě. Jihoafrický prozaik a esejista John Michael Coetzee je mimořádně inteligentní spisovatel, který svůj záběr, hloubku a dar nezjednodušeně zachytit nelehké dějiny své rodné země prokazuje už přes dvacet let.

Praha se v září proměnila bez nadsázky v mezinárodní fotografickou metropoli – k unikátním přehlídkám čínské a německé fotografie se totiž první podzimní víkend přidala velká retrospektiva klasika módní fotografie a aktu Helmuta Newtona. Obdobná výstava dnes tolik žádané čínské fotografie nebyla v Evropě ještě k vidění, Newtonova retrospektiva Work naopak v Praze svoji tříletou pouť po světových galeriích zakončí. Už proto se vyplatí ji navštívit: dvaaosmdesátiletý autor totiž nepředpokládá, že by ještě někdy připravil obdobně rozsáhlou výstavní kolekci.

Těžké kovy, dioxiny, polychlorované bifenyly… Výčet toxických látek znečišťujících životní prostředí je děsivě dlouhý a neustále roste. Figurují v něm prudké jedy, látky vyvolávající rakovinu nebo molekuly s účinky pohlavních hormonů, schopné vyvolat neplodnost lidí i zvířat. Z nezajištěných skládek odpadu, starých průmyslových provozů nebo skladišť se nejednou šíří do okolí plíživá smrt. Blýská se však možná na lepší časy – byl objeven nový způsob čištění půdy pomocí mikroskopických částeček železa.

Rámeček
Martin Dvořák se narodil roku 1956 v Praze, kde také vystudoval Vysokou školu ekonomickou. V letech 1982–90 pracoval ve Východočeském průmyslu masném v Hradci Králové jako ekonom. V roce 1990 se stal primátorem Hradce Králové a ve funkci setrval osm let. O rok později přijal výzvu Rady Evropy, aby se v rámci mise OSN podílel na budování místní samosprávy v Kosovu. Působil tam pak čtyři roky jako administrátor západních oblastí země. Po loňské neúspěšné kandidatuře na senátora přijal letos na jaře nabídku pracovat v Iráku na obnově země. Martin Dvořák je ženatý, má dvě dcery.
Konec rámečku

Ve svých denících jste napsal, že se často sám sebe ptáte, co vás nutí do Iráku jezdit. Už jste našel odpověď?
Určitě nejde o peníze, v Čechách jsem schopen vydělat víc. Jeden z mých kolegů říká, že je to něco jako adrenalinový sport. Myslím, že každý, kdo na takové misi byl, po čase začne pošilhávat po další. Pro mě je důležitý pocit, že jsem tam, kde se děje něco důležitého, a že moje práce má nějaký smysl.

„Přelidnění je prvotní problém světa a veškeré politické otázky by měly být nahlíženy v jeho světle. Na zemi by měla žít polovina populace, nebo ještě méně. Pustiny je nutné ponechat v divokém stavu těm, kdo v nich dokáží žít. Vědomí, že není třeba dělat nic, je místo, odkud začít.“ Autor těchto vět, americký biolog, ekolog a básník Gary Snyder, určitě nepatří do hlavního proudu debat o budoucnosti světa. Horuje pro snižování porodnosti a pro ekologickou spravedlnost, která zajistí dostatek půdy a vody i pro život ne-lidských bytostí. Šokující, extrémní postoj, anebo jen normální reakce na situaci kolem nás? Záleží na úhlu pohledu. Jisté je, že lidí na Zemi o překot přibývá a ostatního života naopak ubývá. Optimisté vidí lék na přelidnění v růstu životní úrovně, pesimisté věští ekologickou katastrofu. Na výsledek si budeme muset počkat, už dnes je ale jedna věc jasná: ve světě vyplněném téměř výhradně lidmi se bude žít jinak.

Lze odmítnout z důvodů svědomí vojenskou službu jako takovou? Ve většině demokratických zemí ano. V Izraeli sice nikoli, ale na vojnu nemusí například absolventi náboženských škol. Lze však být vojákem a odmítnout účast pouze v určitých areálech nasazení nebo při určitých úkolech? Tady už je odpověď složitější a tato otázka do značné míry hýbe společností právě v Izraeli. Koncem září tam byl publikován dopis 27 aktivních, záložních i vysloužilých pilotů, kteří odmítají účast na akcích tzv. cíleného zabíjení teroristů na palestinských územích.

Ironicky v palácích, jež nechal v Římě postavit fašistický diktátor Benito Mussolini, začala o víkendu rozhodující bitva o příští podobu Evropy bez hranic a válečných konfliktů. Politici ze stávajících i budoucích zemí Unie se tam pustili do dolaďování evropské ústavy. „Mezivládní konference“ pod taktovkou Itálie coby nynějšího předsedy klubu poběží následující tři měsíce. Na jejím konci by měli Evropané dostat definitivní podobu základního dokumentu Unie. Jednotlivé státy prohlašují, že na 90 % textu ústavy by už teď podepsaly. Spory o zbylá procenta však existují, a protože debata právě začala, jednotlivé vlády se tváří neústupně. Italové nevylučují ani to, že dokument může skončit v koši.

Ani proslulé skandinávské sociální ráje Švédsko a Finsko nenabízejí lidem to, co jim dává výrazně chudší Česká republika. Sociální dávky a podpory míří i do rodin, které patří k nejbohatší třetině tuzemské společnosti. Experti Mezinárodního měnového fondu se nad tím podivují ve svých hodnoceních už několik let. Ani „úsporný balíček“ Špidlovy vlády se systému dávek a podpor téměř nedotkl. Pokud kabinet uvažuje o další reformní etapě, měl by začít právě tady.

Poté co ředitel BIS Jiří Lang před parlamentním výborem minulou středu prohlásil, že jeho služba nesleduje poslance Josefa Hojdara (ČSSD), došlo v politických kuloárech k částečnému uklidnění. Delegát Hojdar zmizel z veřejné scény a opoziční ODS přestala inzerovat „českou Watergate“. Nicméně klid podle znalců nepotrvá dlouho. Opakovaně projevovaný strach zdejší politické elity z nelegálních operací tajných služeb totiž dává na výběr jenom ze dvou možností. Buďto je BIS opravdu zneužívána k mocenskému nátlaku, nebo naopak řada politiků „jede“ v podezřelých kšeftech a snaží se od sebe bezpečnostní složky dopředu povykem odradit.

Představit si deset měsíců života na venkově není žádný problém. Ale vžít se do kůže člověka, který předtím prožil třicet dva let za mřížemi, z toho čtyři roky v cele smrti? Právě to je tajemství, které ke Zdeňku Růžkovi (57) přitahuje pozornost. Jak dokázal přežít tak neuvěřitelnou dobu ve vězení? A co zažívá dnes?
„Chci vám představit přítelkyni, která na mě čekala třicet pět let,“ říká sporý šedovlasý muž, dříve než se usadí do křesla v podkroví rekreační chalupy v Bílých Karpatech. „Mám báječnou ženskou a jsem rád, že ji mám.“ Dana Levinská, úřednice na dráze, s ním žije už pátý měsíc.