Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected].
Když začal indický vizionář Kumar Vishwanathan před pěti lety mluvit o stavbě vesnice, ve které najdou nový domov lidé odepsaní úřady po tehdejších moravských povodních, vypadal jako pošetilý blázen. Nad ideou vesničky, kde spolu budou společně žít bílí a Romové, lidé zpočátku kroutili hlavou. Jedni se báli střetů a nepořádku, druzí ghetta a další nevěřili, že bude kdy nějaký dům vůbec postaven. Dnes ale v nových domech na okraji Ostravy bydlí třicet rodin a leckdo jim život ve Vesničce soužití závidí.
Nic nemůže soudnému člověku připadat stupidnější než nápad bombardovat celou jednu zemi jen proto, aby z jejího čela odešel člověk, který by možná mohl v budoucnu ohrozit bezpečnost světa. Jak by mohlo potření nějaké takové dost teoretické hrozby ospravedlnit byť jen jednu civilní oběť? I ten, komu se z principu příčí dávat za pravdu pacifistům, musí uznat, že jejich slova v případě Iráku zavánějí dost silným opodstatněním. Zvláště pak když se sám do Iráku vydá, jak to učinil před pár dny i autor těchto řádek, a zjistí, že tam nežije jen Saddám Husajn a jeho generálové, ale spousta normálních lidí, kteří rozhodně nepřemýšlejí o tom, jak zničit Ameriku, a kteří návštěvníka přátelsky uvítají a zahrnou jej pohostinností.
Přesto tu je drobná otázka, s níž tato argumentace jaksi nezamete. Copak je možné, že se Washington v případě Iráku tak fundamentálně mýlí?