Angloamerická invaze do Iráku vyvolala patrně nejsilnější vlnu odporu světové veřejnosti proti ozbrojenému konfliktu v dějinách. Na pozadí unisona vehementních odsudků „ilegální“ války se však ozývá i tenčí hlas kritiků mírového hnutí, často z nečekaných stran. Současná „matka všech mírových hnutí“ zahrnuje široké spektrum nejrůznějších proudů od Zifčáka-Růžičky po Jana Pavla II. Padají různé více či méně strukturované argumenty, ale v prvním plánu, na úrovni pouličních demonstrací, jde zpravidla o instinktivní odpor proti válce jako vraždění nevinných obětí, často provázený podprahovou dávkou antiamerikanismu.
Odpor proti válce jako formě vraždění je pochopitelný. Kritici mírového hnutí však namítají, že v tomto konkrétním případě, podobně jako předtím v Bosně či Kosovu, není alternativou války mír, ale pokračující genocida. Saddámův režim má na svědomí doslova miliony obětí: na milion mrtvých v nesmyslné irácko-íránské válce, přes 200 000 iráckých, převážně šíitských obětí při krvavě potlačeném povstání v roce 1991, 100 000 popravených a umučených v iráckých věznicích, na 200 000 Kurdů zmasakrovaných a zplynovaných v severním Iráku. Francouzský filozof André Glucksmann, jeden z mála prominentních stoupenců invaze v řadách evropské intelektuální levice (a přítel vlivných odpůrců války Joschky Fischera a Daniela Cohn-Bendita), v jakési parafrázi na populární mírový slogan …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
