Malíře Jana Šafránka netřeba představovat, málokterý výtvarník u nás v posledních letech vystavoval tak často. Připomeňme jen, že letos pětapadesátiletý umělec na sebe upozornil už počátkem 70. let žánrovými obrázky z českého prostředí, které mohly být vnímány v kontextu naivizující malby, přesahovaly jej však notnou dávkou ironie. Už tehdy spojil Šafránek svůj osud s undergroundem, účastnil se řady vystoupení neoficiální kultury a po podpisu Charty byl roku 1979 přinucen emigrovat. Žil pak převážně v Rakousku, kde poprvé prošel systematičtějším uměleckým školením, ale podnikl i řadu dlouhých cest po světě, které jeho výtvarnému projevu dodaly kosmopolitní ráz.
Vynechaný hlubší smysl
Na australských plážích, u amerických čerpacích stanic či v italských kavárnách zachycoval s melancholickým humorem proces, jenž z prostředí stírá místní zvláštnosti a podřizuje je normám univerzální civilizace. Jeho poslední výstavy v Praze, kde od počátku 90. let opět často pobývá, osobitě korespondují s proměnami města, jež také usiluje o přiblížení se světovým normám, a s jemnou ironií podbarvují jeho věhlasný kolorit, aniž by jej přímo zobrazovaly.
Výstava Dvě roční období v galerii Millennium na Malé Straně potvrzuje, že Šafránek během let nijak zřetelně nezměnil tematiku ani podání svých děl. Opět tu nacházíme pečlivě vyvedené výjevy ze života, jejichž aktérům jako by šlo jen o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
