2002/50

Volba prezidentského kandidáta lidovců Petra Pitharta do čela Senátu měla naznačit, kdo by mohl být příští hlavou státu. Sobotní zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD však nečekaně zamíchalo kartami. Místo Otakara Motejla, kterého by podpořily strany vládní koalice, totiž vyslalo do soutěže beznadějného Jaroslava Bureše. Tím se posílila šance, že nástupce Václava Havla nakonec vyberou na podzim v přímé volbě občané.
Hladké zvolení Pitharta šéfem Senátu v prvním kole zapadlo do scénáře, který již delší dobu v parlamentních kuloárech prosazovalo protizemanovské křídlo ČSSD společně s US-
-DEU a lidovci. Podle něj měl být Pithart do čela Senátu vynesen hlasy vládních stran oplátkou za to, že lidovci nebudou tohoto politika kandidovat na prezidenta. První část scénáře se naplnila minulou středu – pro Pitharta hlasovalo 15 senátorů KDU-ČSL, 11 sociálních demokratů, 16 delegátů nově vzniklého klubu Otevřené demokracie (sdružuje především senátory US-DEU a ODA) a zřejmě i tři nezávislí. Část scénáře, která počítala s Pithartovou prezidentskou rezignací, se měla naplnit po sobotním zasedání Ústředního výkonného výboru ČSSD (ÚVV), který rozhodoval, koho z navrhované čtveřice (expremiér Miloš Zeman, ministr spravedlnosti v Zemanově vládě Jaroslav Bureš, ombudsman Otakar Motejl a sociolog Martin Potůček) ČSSD vyšle do prvního kola prezidentské volby. Již dopředu bylo jasné, že to nebude Zeman, navzdory tomu, že drtivě vyhrál v partajním referendu. Expremiér totiž trvá na tom, že bude nasazen až do druhé tříkolové volby v případě, že by kvůli neprůchodnosti ostatních kandidátů hrozilo zemi prezidentské bezvládí.

S Ruth Bondyovou nejen o knize Jakob Edelstein

ODS se připravuje na rozhodující kongres. Koncem tohoto týdne si totiž občanští demokraté ve Františkových Lázních zvolí nové vedení. Politici uvnitř i vně ODS tvrdí, že půjde o revoluční chvíli. Už proto, že poprvé není jasné, kdo se ocitne v čele zdejší nejsilnější pravicové strany a jaký převrat s sebou nová otevřenost a nejistota přináší.
Do mlhou zahaleného Národního domu v Praze na Smíchově už od časného dopoledne proudí davy slavnostně oblečených lidí. Koná se tu sněm pražské organizace ODS. Účastníci mají jasný program: vybrat kandidáty, kteří se za týden na kongresu ve Františkových Lázních utkají o křesla předsedy a místopředsedů ODS. V kuloárech je cítit uvolněná atmosféra – partajníci se usmívají a na potkání přítomným novinářům vysvětlují, jak se jejich strana musí už jednou provždy otevřít veřejnosti.

Nekončící série smrtelných zranění chodců na přechodech stvrdila drsnou skutečnost: na zdejších silnicích vládne bezohledná síla a zoufale se nedodržují pravidla silničního provozu či slušného chování. Místo apelů, zpřísňování pravidel a tvrdých trestů dávají politici grázlům za volantem volnější ruce a policie na vymáhání dosud platných norem rezignovala. Ostatně tragédie z posledního týdne ukázaly proč.
Jízda autem z Německa či Rakouska bývá velmi poučná. Po přejezdu českých hranic se řidič ocitá v nápadně jiném světě. Najednou je mnohem obtížnější zařadit se do kolony jiných aut, vyjet z vedlejší cesty a vůbec dělat vše, co závisí na toleranci ostatních řidičů. Pohybovat se předepsanou rychlostí přináší absurdní pocit provinění z toho, že překážím ostatním. Vyjet na českou silnici zkrátka znamená vydat se do boje.
Takový je dojem z kabiny auta. Jenže zatímco v něm lze leccos možná i vyhrát, lidé na chodníku jsou předem odsouzeni do role poražených. Základní formulka přežití na českých silnicích zní: nespoléhat se na pravidla hry, nečekat zastání dopravního policisty nablízku, nečekat od řidičů slušnost. Pokud přijde, je to jen příjemné překvapení.