Rudolfinská výstava Československý socialistický realismus 1948–1958, symbolicky zahájená 7. listopadu, je v zásadě nudná a úmorná. Zprvu je zajímavé vidět po letech takovou koncentraci Gottwaldů, přehrad, milicionářů a úderníků. Člověku se pootevře paměť. Někde ve druhém třetím sále ale zaplaví návštěvníka galerie stejný pocit jako třeba v roce 1986, při povinné školní návštěvě muzea dělnického hnutí – přeje si, aby už byl konec. Vystavená plátna a plastiky zpravidla nemají žádné kouzlo, tedy ani přitažlivost trapnosti, hnusu či nezamýšlené směšnosti. Jsou to odpudivé patlaniny v drtivé většině velmi nenadaných lidí, práce vzájemně zaměnitelných „vulgárních řemeslníků“, použijeme-li Chalupeckého charakteristiku hojně zastoupeného Jana Čumpelíka. V tom se návštěva trochu podobá sledování normalizačních seriálů – při prvních dílech působí vzpomínky a údiv, za chvíli už se na to ale nedá koukat.
Gottwaldův rytmus
Mezi exponáty se jistě najdou i „výjimky“: například „postkřesťanský“ obraz Vzkříšení s ústředním motivem Boha-Gottwalda (signovaný „Koltay“) je tak šílený, že se téměř nelze zbavit dojmu, že jde o pečlivě promyšlenou parodii. Děti z jeslí na jiném plátně mají natolik depresivní výrazy v obličejích, jako by autorka chtěla zobrazit nikoli „krásu“, ale čirou hrůzu rudého organizovaného světa a náhodou jí to prošlo. Smutně a poměrně nepatřičně působí přítomnost…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
