Na cestách Afghánistánu se znovu objevují lidé, kteří ze země v posledním desetiletí uprchli před krutým režimem tálibánů. Z Íránu a Pákistánu se vracejí Paštuni, ze severu Tádžikové. Pospíchají, i když se vrací do zničené země, úplně odkázané na zahraniční pomoc.
Jako zvířata v kleci
„Jmenuji se Ahmad, ale říkejte mi Dima,“ představuje se rusky štíhlý snědý mládenec v pohraničním afghánském městě Dašti-Arči. „Mohu vás doprovodit až do Kábulu. Také tam mířím.“ Dima tak spojuje příjemné s užitečným – nepojede sám a své služby průvodce a tlumočníka si cení 100 dolarů za den. Dima utekl před tálibány do Moskvy. Podařilo se mu tam zařídit drogistický obchod, kde si vydělal dost na to, aby se mohl vrátit domů. Úzkostlivě hlídá cestovní tašku plnou dárků pro nejbližší. „Osm let jsem neviděl rodiče,“ říká. Dimovu otci patřila v Kábulu realitní kancelář, rovnostářští tálibáni ho ale donutili podnik zavřít. Zůstal mu jediný byt, který pronajímal načerno. Z tajného výdělku mohl platit třem dcerám – rovněž potají – soukromé učitele. Ke krajanům nemá navrátilec Dima ani trochu sympatií: „Podívej se, to nejsou lidé, ale zvířata. Divoká a hladová. Žijí v téhle zemi jako v rezavé kleci někde v zoo.“
Přímo do ráje
Tálikán, centrum severní provincie Tachor, slouží pro cizince i uprchlíky jako shromáždiště před vstupem do vnitřního Afghánistánu. „Bez ozbrojené ochranky ani na krok!“ kroutí starostlivě hlavou pracovník…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
