Bratislavský historik Jozef Jablonický si poprvé dopřeje luxus - v pátek asi nepůjde k volbám. „Nejsem úplně rozhodnutý,“ upřesňuje, „ale hlavně si nemám z koho vybrat.“ Ještě před čtyřmi roky by to každý slušný slovenský intelektuál označil za nezodpovědnost, ne-li zradu. Vždyť v září 1998 stálo Slovensko před osudovým rozhodnutím: nesesadí-li čím dál autoritativnějšího Vladimíra Mečiara, další šance už nemusí přijít. Tomu odpovídala i vypjatá atmosféra na mítincích, kde se hrála hymna a předáky opozice hlídali tělesní strážci. V září 2002 míří země k nejhůř předvídatelným volbám ve své historii - do parlamentu se může dostat šest, možná ale až deset stran. Obavy z budoucnosti jsou však pryč, Slovensko se změnilo. A není to jen tím, že politici v kampani už nemají ochranku. Těm, kdo nepůjdou volit, se jedno zdá jisté: Mečiar zůstane i po víkendu v izolaci a země vstoupí v nejbližším možném termínu do NATO a EU.
Se mnou jste se měli lépe
Vladimír Mečiar si mohl nad politickým vývojem Slovenska dlouhou dobu mnout ruce. Jeho protivníci - s výjimkou maďarské koalice - se spárovali do vzájemně soupeřících dvojic. O voliče se přetahují dvě strany hlásící se ke křesťanské demokracii, dvě nová hnutí oslovující mladé a nerozhodnuté či dvě formace postkomunistů (viz rámeček Průvodce volebním Slovenskem). Zato Hnutí za demokratické Slovensko mělo neotřesitelnou podporu třetiny obyvatel a ještě před rokem mu průzkumy dávaly šanci na pohodlné vládnutí s…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
