Nechcete zachránit?

Je středa 14. srpna 2002, krátce po desáté hodině. Vltavou v Praze protéká třicetkrát více vody oproti průměru a řeka stále stoupá. Karlín se změnil v jezero, dva kilometry dlouhé a leckde až čtyři metry hluboké. Desetitisíce lidí byly evakuovány, několik set jich ale voda uvěznila v bytech. Na pomoc vyrážejí hasiči, záchranáři i rafty dobrovolníků. Nás člun patří Petrovi, autodopravci a majiteli diskotéky v Mlékojedech. Spolu s ním je tu i jeho kamarád Martin, civilním povoláním instalatér, ve volných chvílích horolezec. Proud nás unáší Sokolovskou ulicí, voda stále přitéká, přízemí s obchody je pod vodou. Z okna dva metry nad vodou nás pozoruje asi dvacetiletý mládenec. „Nechceš zachránit?“ ptá se Martin. „Ne, jsem v pohodě, mám tu svou holku, jídlo, pití, pár dnů tu vydržíme,“ zní odpověď. Ale kousek odtud má někdo jiný názor. „Můžete mi pomoct? Chci pryč,“ volá z druhého patra asi padesátiletá žena. Martin bere lano a skáče do vody, podplouvá zatopeným průjezdem - je jasné, že tudy paní evakuovat nepůjde. Po chvilce už volá, kam máme přijet s rafty, a spouští na laně paní ze tří metrů do jednoho z nich. Pak po hřebeni přechází na sousední dům a spouští se ke dvěma mladým lidem: chlapec s dívkou si také mysleli, že to bude větší pohoda, pár dní bez elektřiny, plynu, telefonu, jen sami dva v domě. Slaňování je trochu komplikovanější, dívka se bojí, musí překonat římsu. Za chvíli jsou všichni bezpečně na raftu a kousek dál na Karlínském náměstí předáváme zachráněné…