Mně ta sláma čouhá až za ušima

Třiaosmdesátiletá paní, důsledně skrývající svou pravou identitu pod pseudonymem Květa Legátová, poprvé překvapila literární obec loni svou sbírkou povídek „Želary“. Prvotina, líčící syrový život slovácké vesnice, zaujala uhrančivým jazykem a neobyčejným vhledem do lidských charakterů a dosud zcela neznámá učitelka na penzi se umístila na pátém místě v anketě Lidových novin Kniha roku. „Už dlouho jsem se neradoval z knížky tolik jako ze Želar. Je to příklad kumštovního díla, které je přitom obecně srozumitelné a oslovující,“ prohlásil tehdy předseda českého PEN klubu Jiří Stránský. Povídek se ujal režisér Ivo Trojan, který podle nich natáčí celovečerní film. V polovině letošních prázdnin Květě Legátové vyšla druhá kniha „Jozova Hanule“ - příběh neobyčejné lásky městské doktorky k vesnickému muži. Na Želary volně navazuje, ale na rozdíl od povídek, které ležely v šuplíku přes třicet let, je autorčina nová próza relativně čerstvou novinkou z let devadesátých. Paní Legátová žije s pěti kočkami ve svém brněnském bytě.

Žijete s pěti kočkami, zabýváte se ochranou zvířat. Kdy jste k nim získala takový vztah?

Od malička jsem byla víc kamarádka se zvířaty než s lidmi. Jsem z venkova: měli jsme kozy, králíky, kačeny, slepice, všecko. Já je milovala, což znamená, že jsem ani nic z toho nejedla.

Nejíte vůbec maso?

Sem tam ano. Vím, že člověk je všežravec, takže neodsuzuju, když někdo maso jí. S konzumací se nedá hnout. Já se snažím hlavně něco…