Vstup Mikuláše Medka (1926–1974) na naši kulturní scénu vyvolal ve druhé polovině 60. let široce sdílený pocit, který by se dal charakterizovat například rozlišením doby „předmedkovské a pomedkovské“. Vyjádřil ho v roce 1970 ve své medkovské monografii i výtvarný teoretik Bohumír Mráz, když napsal: „Rozšířilo se přesvědčení, že v Medkovi vyrostla v našem malířství osobnost, k níž lze jen stěží najít obdobu v české literatuře nebo hudbě.“ Byl to skutečně jen pocit, zdaleka ne artikulovaný kritický názor nebo dokonce nová estetika, vyvolal ale otřes. Mnohé ze soudobé umělecké tvorby v konfrontaci s tímto novým etalonem splasklo, zešedlo, zjalovělo. Malíř Mikuláš Medek otevíral nové porozumění životu a vztahu umění a života. Jeho současná retrospektivní výstava v pražské galerii Rudolfinum nabízí příležitost s odstupem více než tří desetiletí tento existenciální zvrat dekomponovat na pojmenovatelné motivy.
Hustota sdělení
Pieter Breughel nebo Hieronymus Bosch patří k vzácným malířům, kteří dokáží pokrýt celý obraz vzrušujícími sděleními. Tato sdělení mají povahu příběhů a symbolů. V jednom obraze jako bychom dostávali naráz celou galerii. Mikuláši Medkovi se dařilo něco podobného, ale svým způsobem mnohem obtížnějšího: činil tak na poli nezobrazující (nefigurativní) malby. Medek v každém svém obraze odevzdával neskonale víc práce než jiní malíři. Jak tohoto účinku dosahoval? Používal barvy takovým způsobem, že tím otevíral přístup k jakési hlubinné…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
