Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura

Bože, dej, aby ze mě měli Češi radost

I přes tvrdý policejní režim se v roce 1856 zpráva o předčasné smrti novináře Karla Havlíčka Borovského rychle rozšířila i na venkov: lidé si rozebírali úmrtní cedule jako relikvie a k jeho vystavenému mrtvému tělu putovala procesí i z dalekého venkova, aby se rozloučila s nebožtíkem. Odevšad se podle svědectví Boženy Němcové ozývalo: „Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít.“ Za Bachova režimu podnikali četníci soustavné domovní prohlídky a slídili po Havlíčkových spisech, ty pak lidem zabavovali, někdy pálili, a jejich majitel se mohl dostat do vězení. Antal Stašek vzpomínal, že Havlíček byl v době jeho dětství jediným spisovatelem, jehož názory pokládali podkrkonošští venkované za nevyvratitelnou pravdu - jeho jméno znělo jako jméno nějakého proroka a reformátora. Staškův otec prý jednou poslal všechnu čeládku pryč, vzal devítiletého synka nahoru a poblíž půdy mu ukázal skrýš s Havlíčkovými Národními novinami, Slovanem a Kutnohorskými epištolami, aby chlapec pro každý případ věděl, kde jsou takové poklady uloženy. Čím si Havlíček vysloužil takovou úctu? Lidé vycítili, že nesledoval vlastní zájmy a kariéru, ale šel tam, kde mohl přinést nejvíc užitku a přispět k fungování základů občanské společnosti. Psal z pozice obyčejného člověka, avšak s noblesou, jíž byla cizí sociální demagogie a zášť k bohatým či urozeným, ale také poručnictví a velkopanské manýry moci. Nepropadl jejímu pokušení, neměl sklon potlačovat cizí názory a…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].