Mezi znaky, které vystihují čím dál širší hudební scénu posledních deseti let, by neměl chybět termín fúze. Možnosti inspirace různými styly jsou dobře vidět v prostoru, nazývaném taneční scéna. Stačí se podívat na časovou přímku: propojování různých vlivů je už léta zřetelně slyšitelné ve všech jejích postupně se vynořujících větvích. Hra na gramofony, počítače a strojový rytmus představují kostru, na kterou lze roubovat cokoli. Cesta ovlivňování ale samozřejmě není jednosměrná. Kromě „tradičních“ hvězd typu Madonny nebo U2, které do své hudby už dávno zamontovaly prověřené postupy taneční hudby, to dokazují i mnozí jejich méně známí kolegové, kteří se se svými kytarami pouštějí do mnohem divočejších experimentů se samply a počítači. Jedním z nejzajímavějších je v tomto směru skotský orchestr Mogwai, jehož aktuální deska Rock Action (2001) dorazila do středu Evropy na konci jara. Mogwai jsou pozoruhodní především tím, že stojí mezi oběma zmíněnými světy. Jejich obzoru, točícímu se okolo možností cesty z „deprese a osamění velkoměsta“, je sebezničující póza starší rockové generace stejně cizí jako usměvavý a barevný svět současných tanečních párty.
Vlastními cestami
Dvojice experimentátorů z Glasgow ve složení Stuart Braithwaite (kytara) a Dominic Aitchison (baskytara) si začala drnkat své teenagerské motivy na bazarové kytary přesně v době, kdy na britských ostrovech kulminoval boom taneční hudby. V roce 1995 přibrali bubeníka Martina Bullocha…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
