„Hrát v kapele je docela dobrý způsob, jak nedospět,“ tvrdí klávesista britské skupiny Tindersticks a příležitostný Pražák David Boulter. Po více než deseti letech existence se ale téhle kapele cosi na způsob dospělosti nevyhnulo. Tvář, kterou na sebe na páté desce Tindersticks vzala jejich zralost, ale posluchače nijak nenutí, aby lkal nad neúprosným plynutím času. Tindersticks během uplynulého desetiletí vždy patřili k jistotám britské scény, v jejímž rámci vždycky působili víceméně solitérně. Prosadili se počátkem devadesátých let, kdy se ve Státech objevila móda tzv. grunge, reprezentovaná řinčivými skupinami v kostkovaných košilích a s dlouhými vlasy. V Británii se tehdy zas objevovaly zárodky pozdější vlny elektronické taneční hudby, tradičnější rockovou scénu ovládaly bujaré a zhulené kapely, pěstující britpop, případně jejich melancholičtější vrstevníci z řad takzvaných „shoe gazers“ (název je odvozen od jejich introvertního pódiového vystupování, v jehož rámci většinou nezvedli pohled od špiček vlastních bot). Mezi všemi těmi progresivními a „progresivními“ kapelami působili Tindersticks trochu jako pěst na oko. Jejich neobvyklost a snad i „progresivita“ totiž kořenily ve velmi konzervativním zvuku téhle kapely (Boulter říká, že asi v roce 1984 si na hodně dlouhou dobu přestal kupovat desky). Tindersticks jsou téměř ideální kavárenská skupina, vždy zněli nevtíravě, i když třeba náhodou hráli forte. Vyšňoření s ležérní elegancí nočních ptáků z nějaké časem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
