Americký vyslanec George Mitchell - můžeme na něj vzpomenout jako na patrona severoirské Velkopáteční dohody - před dvěma týdny zveřejnil dlouho očekávanou zprávu o příčinách intifády al-Aksa, při níž na Blízkém východě od loňského září zemřelo více než pět set osob a deset tisíc dalších bylo zraněno. Jednou z hybných pák násilností je podle něj pokračování výstavby izraelských osad na okupovaných územích. Mitchellův mezinárodní diplomatický tým, k němuž patří také turecký prezident Sulejman Demirel a norský ministr zahraničí Thorbjoern Jagland, svým konstatováním Izraelce postavil před důležitou otázku: proč vůbec osady budovat a riskovat životy kvůli „velkému Izraeli“, tedy myšlence, v niž mnoho občanů nevěří.
Tvrdé sousto
Izrael se zatím nepokusil s touto otázkou otevřeně vyrovnat. A to přesto, že mnozí radikální osadníci už léta nepovažují izraelské ozbrojené síly za ochránce, ale za vykonavatele státní moci, která zamezuje rozšíření Izraele coby vyvolené a zaslíbené země až někam po irácké hranice. Televizní záběry jimi napadených a zraněných vojáků nejsou pro společnost lehce stravitelným soustem. Vláda Ariela Šarona v reakci na Mitchellovu zprávu uvedla, že s drastickým zmrazením rozvoje osad nesouhlasí. Nemůže si ho dovolit, pravicové strany by kabinet národní jednoty opustily. A každému je jasné, že zahájit v tuto chvíli další volební kampaň by bylo značně riskantním tahem. Ministr zahraničí Šimon Peres možná i proto současnou situaci…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 31 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
