Židovský a křesťanský obchodník cestují renesanční Francií. Křesťan Žida přemlouvá, aby vstoupil do katolické církve. Přítel souhlasí, ale řekne,že se ještě před tím pojede podívat do Říma. Křesťan ho odrazuje, protože se bojí, že židovský přítel v Římě uvidí opilého papeže a kardinály po boku nevěstek, a na církev zanevře. Žid se přesto do Říma vypraví. Po návratu rychle běží za křesťanem a volá, že se chce nechat pokřtít. „Copak ty jsi nebyl v Římě?“ ptá se překvapeně křesťan. „Byl,“ odpovídá Žid. „A co jsi tam viděl?“ vyzvídá křesťan. „Opilého papeže a kardinály po boku nevěstek,“ odpoví mu Žid. „A to tě neodradilo?“ diví se křesťan. „Ne,“ vrtí hlavou Žid a dodává: „Když může katolická církev fungovat i s takovými potentáty, musí ji řídit samotný Bůh!“ Povídku z Boccacciova Dekameronu ze 14. století lze bez váhání přenést do roku 2000, konkrétně na summit Evropské unie v Nice. I tady platí, že zastánce evropské integrace, který nechtěl přijít o iluze, se měl Nice raději vyhnout.
Oko za zub
Čtyřdenní rokování EU připomínalo smlouvání trhovců na arabském bazaru. Šéfové patnácti států se hádali o každý hlas a snažili se pro sebe urvat co možná největší kus moci. Společný evropský zájem, deklarovaný v několika smlouvách a hojně skloňovaný západoevropskými politiky při cestách do kandidátských zemí, byl ten tam. Kdyby se jednání představitelů patnáctky živě přenášelo obrazem a zvukem po celé EU, druhý den by Evropané vyšli do ulic a požadovali…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
