Poslední film amerického herce a režiséra Clinta Eastwooda lze sledovat jako odlehčené shrnutí základních témat, k nimž se režisér, oceněný letos v Benátkách za přínos světové kinematografii, neustále vrací už plných třicet let. Na první pohled oddechová komedie Vesmírní kovbojové získává svůj skutečný rozměr až na pozadí Eastwoodovy dávné posedlosti motivem monumentálního návratu z říše poražených a zapomenutých. Tento návrat má vždy stejný cíl, jímž je zjednání spravedlnosti, avšak toto úzce vymezené téma je ztvárňováno s výtvarnou a režijní vynalézavostí, která má v současném filmovém světě obdobu snad jen ve stejně obsedantním díle Woodyho Allena. Není ostatně náhodou, že právě zmínění autoři, sledující úzkou tematickou linii, jsou mistry nenápadných experimentů. Ať už jde o práci se střihem (Allen) nebo práci se světlem (Eastwood).
Zrozeni k zastaralosti
Vesmírní kovbojové mají přehlednou a částečně komediální zápletku: čtyři piloti, zbavení v roce 1958 možnosti být prvními lidmi ve vesmíru, se s čtyřicetiletým zpožděním vydávají na oběžnou dráhu. Jejich úkolem je opravit závadu na operačním systému satelitu, který jeden z nich kdysi vytvořil a jenž díky své zastaralosti představuje pro dnešní technicky i věkem mladou generaci neřešitelnou záhadu. Hlavní téma (zmrtvýchvstání, které napraví dávnou křivdu), je tedy zdvojeno motivem stárnutí, přesněji řečeno společného zastarávání člověka a „jeho“ techniky. Elegantní popření mýtu o lineárním…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 29 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
