Nadané děti na oltáři rovnosti

Upřímně řečeno, na stránkách Respektu mě poněkud udivil dosti jednostranně pochvalný tón, jímž Hana Čápová v článku Přinesl jsem vám rovnost (Respekt č. 46/2000) popisuje plány ministra školství Eduarda Zemana na zrušení osmiletých gymnázií. Nejsem odborník a prozatím ani rodič. I laik však dokáže rovnostářské koncepci oponovat několika rozumnými námitkami. Jednotná základní škola prý podporuje vědomí soudržnosti a vytváření sociálních vazeb mezi dětmi z různých vrstev. Hm. Má zkušenost je přesně opačná: to, že různě zaměřené a různě schopné děti musejí sedět v jedné třídě, z nich ještě přátele neudělá. I v dětství si přece člověk hledá kamarády mezi lidmi, se kterými si má co říct. Když je nenajde ve škole, najde je jinde - třeba v zájmovém kroužku. „Víceleté gymnázium nám sebere ze tříd tahouny,“ obává se v článku ředitel brandýské základky František Tomášek. Ta ochota obětovat „tahouny“ na oltář kolektivního zájmu je vskutku dojemná. Nadanější dítě se pak při vyučování zákonitě nudí. Já vím, že pan ministr má jistě plnou hlavu idealizovaných představ o diferencovaném přístupu k jednotlivým žákům - ale opravdu věříte, že by to fungovalo v praxi? Ne na dvou třech pražských základkách, ale všeobecně? Navíc mám pocit, že čím je člověk (dospělý i dítě), eufemisticky řečeno, „méně nadaný“, tím je obvykle i méně tolerantní k úspěchu druhých, k jejich odlišnosti. Hodně se mluví a píše (i v Respektu) o…