Posledních deset let v kariéře skupiny U2 byla jakási trochu polovičatá polemika se sebou samými, respektive s představou, již si o kapele její mnohamilionová fanouškovská obec vytvořila. S každou novou deskou U2 posílali fanouškům vzkaz: „Ne, nedáme vám to, co od nás chcete.“ Místo toho, aby předvedli „staré dobré U2“, zaplétali se s elektronickou hudbou. Pro ně charakteristický patos a okázalý idealismus ředili skepsí a sebeironií, svůj odstup od vlastního statutu superhvězd během koncertního turné promítli na největší televizní obrazovku na světě.
Hned vedle papeže
S neotřesitelným postavením U2 ve světě pop music souvisí i zmíněná polovičatost jejich revolty, která z principu nemohla být příliš riskantní. To postavení jim totiž zaručovalo, mimo jiné prostřednictvím výjimečně výhodných smluv, že je showbusiness vykoupe ve zlatě, i kdyby natočili něco tak neposlouchatelného, jako byla Reedova Metal Machine Music. U2 ve své aroganci k firmě a publiku nikdy tak daleko nešli, koneckonců jsou to přece Rychlé šípy rokenrolu (ideální představu showmana podle zpěváka Bona Voxe naplňuje papež). Na jejich deskách z devadesátých let tak jsou místa, která musí ocenit i ten nejskalnější příznivec jejich raného zvuku, tedy pokud má alespoň trochu otevřenou hlavu. Nové album U2 All That You Can't Leave Behind je svým způsobem přelomové. Ne snad z hudebního hlediska, ale proto, že postrádá opírání se o nějaký kontext. Kontext zlého světa, který parta sotva…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
