Ta otázka dopadá na Čechy čím dál naléhavěji: proč jsou vlastně naše města tak nepřívětivá a proč je žití v nich tak nepohodlné, tak rozčilující? Za komunistů to prostě patřilo k věci, ale teď už máme za sebou deset let svobody. Veřejný prostor samozřejmě doznal převratných změn, nicméně vstřícnost k lidem je mu pořád cizí. Jak je to možné? A zlepší se to vůbec někdy?
Odstřelte duši měst
Na startu nové doby po druhé světové válce měly přitom české země slušný náskok. Zatímco Varšava, Berlín a další evropská velkoměsta se nacházely v troskách, téměř nedotčená Praha svítila neony a kolem otevřených obchodů či kaváren pulzoval běžný život. A stejně tomu bylo i jinde v bývalém protektorátě: až na pár fabrik a průmyslových čtvrtí přečkala česká města souboj s nacismem bez následků. Nebyly zde žádné ruiny, které by - tak jako jinde - nutily společnost k rozsáhlým demolicím starých částí měst a výstavbě nových. Češi se tudíž mohli cele věnovat péči o své zachráněné dědictví a jeho rozvoji. Ale nestalo se tak. Ironií osudu zasáhl démon přestavby a ničení české země možná ještě silněji než sousedy okolo. Z části se bouralo a stavělo na příkaz ideologů - nový komunistický režim chtěl gigantickými projekty demonstrovat svůj rozmach a moc. Část padla na vrub průmyslově dobyvatelským požadavkům (sem patří třeba středověké město Most vymazané z mapy kvůli ložiskům uhlí) a část prosté touze po panelákovém pohodlí, teplé vodě a ústředním topení „pro všechny“.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
