Za okny rozlehlé školy na pražském Žvahově je teprve mlhavé ranní světlo, ale nikdo z dvaceti žáků čtvrté třídy už nejeví známky ospalosti. Mladá učitelka jim právě rozkrývá taje ve členění hlavních vět. Mezi dětmi snaživě se sklánějícími nad sešity sedí i Kuba. Drobný brýlatý chlapec v zelené mikině je usazen v červeném kolečkovém křesle a pera se chápe s větší námahou. Co chvíli se šeptem obrací na asistenta vedle v lavici, aby se ujistil, zda plní správně zadaný úkol. Ačkoli to letmým pohledem není postřehnutelné, Kuba se od svých kamarádů neodlišuje jen tělesnou vadou. Od narození má i mentální postižení. Jeho přítomnost ve žvahovské třídě však nahlodává zakořeněný mýtus, že dávat takové děti pod „jednu střechu“ se zdravými vrstevníky je holým nesmyslem.
Zkusíme to
„Kubovi rodiče se na nás obrátili před čtyřmi lety,“ říká ředitel žvahovské školy Josef Balga. „Představa, že by sem Kuba chodil, nám přišla zajímavá, a rozhodli jsme se to zkusit.“ I když ale ředitel Balga považuje experiment za přínosný pro obě strany, do dalšího ročníku na Žvahově už Kuba nepostoupí. „Nejsme bezbariérová škola a od druhého stupně se třída bude na každou hodinu přesunovat do jiné třídy s jiným pedagogem. Doporučili jsme tedy rodičům, aby zkusili bezbariérovou školu nedaleko nás,“ říká ředitel. Jsme tedy svědky nového postoje veřejnosti. Ani pro mentálně postižené už není automaticky nalajnován osud vedoucí přes speciální pomocné školy nezadržitelně mimo …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
