Vedle růstu kvality soutěžních snímků a řady předpremiér (Kubrickův snímek Eyes Wide Shut a Andersonova Magnolie) byl letos hlavním rysem karlovarského festivalu přesun důrazu z americké na východoasijskou kinematografii. Vedle Evropy, která už nestačí tomuto pohybu ani sekundovat, jako by o své postavení přicházela nejen Indie, vyvážející poměrně nevýrazná díla, ale i všeobecně opěvovaný export íránský, jenž má oproti filmům z Jižní Koreje či Tchaj-wanu nevýhodu politicky omezené volby témat, a tím i forem vyprávění: „povolené“ náměty odsuzují příliš mnoho íránských snímků k rafinované infantilnosti a lpění na kráse světa jako lyrickém rámci lidského života. Je proto škoda, že chybí vůle promítnout v rámci festivalu ukázky indických a íránských filmů určených domácímu publiku, jejichž kulturní statut velmi přesně odpovídá letos předvedené komedii Edwarda Nortona nebo muzikálu Kennetha Branagha.
Důležitější než slova
Díky pečlivé práci s mlčením a gesty dokázaly dnešní asijské snímky navázat na velký formální vynález Jean-Luca Godarda. Tímto vynálezem je prázdno soustředěné kolem postavy jako gravitační pole pohybů, které by mohla udělat, neboť Godardovi hrdinové nechodí, ale přepadávají dopředu, nestojí, ale balancují na místě. Spolu s tímto zakřivením prostoru kolem lidské figury ztrácí svůj význam řeč. Jestliže u Godarda postavy deklamují nebo citují, zatímco v asijských filmech mlčí, jde v obou případech o filmy zásadně nedialogické, v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
