Film Samotáři scénáristy Petra Zelenky a režiséra Ondříčka připomíná lehkou komedii, v níž se scénky ze života velkoměstských mladých lidí spojují lepidlem pohádkové romance. Bylo by možné si ho představit rovněž jako televizní seriál pro trochu inteligentnější mládež, v níž zápletky obstarává skutečnost, že mladí a pohlední hrdinové obývají jeden domovní blok a občas si mění klíče od bytu. Zároveň je ale nesporné, že je to film pozoruhodný tím, že vyjadřuje jistou podobu citového života ve společnosti, která toho víc nabízí, než požaduje, a jejíž distribuce slasti je za určitých podmínek skoro neomezená. V takovém ráji sice ještě všichni nežijeme, ale snad k němu - alespoň někteří - pomalu směřujeme. Citové vztahy jsou v takové postideologické a postsexuální společnosti řízeny důsledně strategií „co nejméně emocí, co nejvíce požitků“, což přináší nebývalou škálu možností stále obnovovaného hledání zážitků a zkušeností.
Od A do Z a zpět
Zelenkův scénář je podobně jako u Knoflíkářů vystaven na virtuózně chladníé kombinatoristice. Postavy víceméně bez minulosti jsou vrženy do příběhu, v němž se během času všichni setkají a vytvoří nové kombinační možnosti. Na cestě jeden za druhým projdou různými peripetiemi, ošálením i poznáním, nakonec se opět vrátí na původní místo, zkušenější o tu cestu. Schematicky to lze zachytit zhruba takto: vinou intriky M se rozejdou A a B. A se při stěhování seznámí s legračním C, se kterým se později na čas dá…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 30 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
