0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura21. 2. 19997 minut

Mystifikace na entou

Píše-li člověk o mystifikaci, vždy se vystavuje riziku, že se sám stane její obětí. Podařená mystifikace se chová tak, že každý její výklad je možný a nikdy konečný, a může se i stát, že ani sám mystifikátor přesně neví, co myslel jako žert a co případně se vší vážností. Zvláštní a extrémní případ nastane, je-li objektem mystifikace sama mystifikace: vzniká tak jakási mystifikace na druhou. Nejslavnější podvrh české literatury, tzv. Rukopisy, je samozřejmě především plodem „nekorektně“ vedené snahy po národní emancipaci, při troše tolerance a představivosti v nich je ale možné nalézt i něco jiného. Právě onu dokonale uskutečněnou mystifikaci, v níž má své podstatné místo princip hry, prováděné sice s „vlasteneckou“ obětavostí a důkladností, ale nepostrádající ani jistou míru ironie a sebeironie, což jsou ostatně fenomény, které nebyly rané fázi národního obrození nijak cizí (viz monografie Vladimíra Macury Znamení zrodu, kapitola Ideálnost, hra, mystifikace).A právě tento „hravý“ potenciál Rukopisů použil Josef Urban (pseudonym) jako východisko pro svou mystifikační novelu Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu), v níž se faktografie s fikcí nerozlišitelně mísí, jedno přechází v druhé, přičemž vše nakonec korunuje groteskní pointa, která je tak „dokonalá“, že až zbytku podráží nohy.

Nový litfak

Reklama

Prvním předmětem Urbanovy mystifikační ironie je samotný žánr, v němž se pátrání po tajemství Rukopisů ustálilo a jenž je prezentován…

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc