V systému francouzského důchodového zabezpečení tiká časovaná bomba. Množí se katastrofické scénáře, ale pyrotechnikům dosud chybí odvaha k činu. Fakta jsou přitom neúprosná. Kolem roku 2006 se dnešní systém dostane do hluboké krize a do roku 2020 se zcela zhroutí - nepřistoupí-li se k zásadním krokům. O jejich obsahu a cílech právě probíhá vášnivá polemika, ve které ideologická východiska a nepřiznané politické záměry překrývají věcné argumenty. Ohledně příčin ohlášené krize přitom panuje shoda: na začátku nového tisíciletí začne vstupovat do důchodového věku generace poválečného demografického boomu. Při snížení zákonného věku pro odchod do důchodu na 60 let a přirozeném prodloužení lidského života se během 30 let zvýší podíl důchodců v obyvatelstvu z dnešních 19,5 na 30,7 %. Podíl ekonomicky aktivní populace se zákonitě sníží a tito lidé důchodové náklady prostě finančně neutáhnou.
Omezené možnosti
Ve světě se uplatňují v zásadě dva způsoby důchodového zabezpečení. První je průběžné financování, v němž současná aktivní generace platí penze dnešních důchodců a očekává, že podobně se o ni postará i generace budoucí. V druhém systému si každý na svůj budoucí důchod průběžně spoří. To jsou ony známé penzijní neboli „kapitalizační“ fondy a základem důchodového zabezpečení je „osobní akumulace kapitálu“. První model přijaly po válce téměř všechny evropské země a právě on se dostal v posledních letech do krize. Ve Francii je průběžné financování…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
