Píšící filmaři - nebo vůbec lidé od filmu - jsou v současné literatuře pravděpodobně častějším zjevem než zástupci jiných uměleckých druhů, například výtvarníci nebo hudebníci; konkurovat jim mohou snad jen populární herci, za něž to však většinou píše někdo jiný. Příčina je prostá: na začátku téměř každého hraného filmu stojí dosud jakási literární idea čili scénář, jejž lze případně převést do čtenářské, tedy knižní podoby. Pokud je film už natočen, je to snazší: upravený scénář vychází jako upomínkový apendix, doplněný fotografiemi z filmu a vyprávěním o natáčení. Není-li film zatím natočen, je situace komplikovanější, ale také ne ztracená: předělaný scénář lze vydat jako návnadu a jako prozatímní a náhradní úkoj.Druhý případ platí pro zbeletrizovaný text scenáristy Petra Jarchovského nazvaný Musíme si pomáhat. Jeho tématem není jen tak něco obyčejného. Naopak, pustit se do příběhu z doby okupace, a co víc, do příběhu, v němž se předvádí se vší vážností rozporuplnost českého protektorátního chování, to chce od autora ročníku 1966 velkou kuráž a sebedůvěru. A zrcadlově - od čtenářské strany jistou nedůvěru. Její příčinou pochopitelně není banální a bezmocný fakt, že autor může popisovanou dobu znát jen zprostředkovaně a z druhé ruky (to totiž může být také jeho výhoda), nýbrž vzrůstající pocit (a pak už jistota) neadekvátnosti zpracování a myšlenkové povrchnosti a řídkosti. Ambiciózní a po celou dobu vážně, až tragicky naplňovaný záměr je tu totiž inscenován natolik…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
