Polsko ovládla „ohňomečománie“. Z knížek, triček, stolních her, ba i z desek školních sešitů a kornoutů na popcorn se už několik měsíců dívají na Poláky hrdinové románu Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem. Za vším samozřejmě stojí od února promítaná filmová verze tohoto románu v režii Jerzyho Hoffmana, nejdražší a současně Poláky nejsledovanější film v dějinách polské kinematografie, který s více než šesti miliony diváků už dokázal o dvojnásobek předstihnout dosud rekordní Titanic. A nebylo by na tom možná nic tak pozoruhodného, kdyby snímek Ohněm a mečem nebyl současně filmem neobyčejně odvážně postaveným na principech political-corectness.
Sienkiewiczowský Polák
Henryka Sienkiewicze (1846–1916), nositele Nobelovy ceny za literaturu, není potřeba podrobněji představovat. Je to dokonalý novelista, autor mnoha velmi čtivých historických románů. Ve své prozaické tvorbě vytvořil určitý kánon polského patriotismu, podle nějž je Polsko domovem a matkou mnoha národů. Být Polákem znamená věřit ve vlastní síly, v přesvědčení, že cesta k vítězství často vede přes nové a nové překážky a že boj za nezávislost vlasti smývá z člověka všechny hříchy tak jako zpověď, dokonce i kdyby dotyčný byl takovým zhýralcem a banditou jako hlavní hrdina románu Potopa Kmicic.Tento kánon vlastenectví byl natolik sugestivní a silný, že se ani komunisté neodvážili s ním příliš bojovat, anebo nechtěli. Ve svém slovutném díle Komunisté, dědici velikých tradic českého národa se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
