Daňový systém má být jednoduchý, daně nevysoké, jejich vymáhání ovšem rozhodné a účinné - to vědí (téměř) všichni. Skutečnost se však od tohoto přesvědčení většinou velmi liší. Jinak tomu není ani v Polsku, kde s názorem, že daňový systém je složitý, souhlasí poplatníci i výběrčí. Také sazbu DPH ve výši 22 % lze sotva považovat za nízkou. Nejvyšší sazba v dani z individuálních příjmů (40 %) působí ve srovnání se sazbami v jiných evropských zemích sice přiměřeně, ale je to jen zdání: vyměřuje se totiž od nízké úrovně příjmů. I míra vymahatelností daní má dost velké rezervy, protože navzdory hospodářskému růstu - při neměnných sazbách hlavních daní - výše částek odváděných do státního rozpočtu rok od roku reálně klesá.Ze všech těchto důvodů byla jednou z hlavních předvolebních slibů polské pravice radikální reforma daňového systému. Tak radikální, že podle slov Leszka Balcerowicze měla být vůbec „největší daňovou reformou na světě od dob vlády Reaganovy administrativy“. Dnes, kdy Buzkova vláda předložila hlavní principy navrhovaných změn (viz rámeček), je však už jasné, že daňová reforma v Polsku bude pouze chudou příbuznou územněsprávní, důchodové, zdravotní a školské reformy, které pravice v loňském roce prosadila. Ozývají se dokonce hlasy, že je hmatatelným příkladem vyčerpání „reformního potenciálu“, energie Buzkovy vlády. Pro lepší pochopení příčin této situace jsme požádali o odpověď na několik otázek Aleksandra Halla, lídra konzervativního křídla vládní Volební…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
