Když před zhruba dvěma lety Daniel J. Goldhagen, autor knižního, dosti emotivního zúčtování s nacistickými vykonavateli holocaustu Hitlerovi ochotní kati, nastoupil své německé turné, provázely jeho dílo i jeho osobu velmi kontroverzní reakce jak v místním tisku, tak v přeplněných sálech. V odvaze, s jakou Goldhagen nezakrytě stranil nacistickým obětem se všemi jejich subjektivními pocity, spatřovali někteří kritici osvěžující sílu díla, jiní ji pokládali za nevědeckou slabinu. Vydavatel magazínu Der Spiegel Rudolf Augstein tehdy Goldhagenovi například vyčetl, že dobře píše, ale nehistoricky myslí. Přesto si ani nejradikálnější odpůrci knihy netroufli zpochybnit celkovou zločinnost nacistického režimu.Podstatně pestřejšího přijetí se na půdě Německa dostalo nedávno vyšlému překladu tzv. Černé knihy komunismu. Tento ve Francii sepsaný pokus o sumář zločinů komunistických režimů vzbudil řadu protikladných reakcí, které často postrádaly společného jmenovatele. Různorodost reakcí pramenila z rozdílných osobních zkušeností s komunismem. Řada německých historiků i sociologů absolvovala po roce 1968 kratší či delší „totalitní trip“ a někteří studenti je napodobují ještě dnes. Němečtí historici a publicististé si navíc již jednou při obecnějším posuzování komunismu jako zločineckého režimu vylámali zuby na tvrdém oříšku - i když počet obětí rudého teroru volá do nebes, zločin holocaustu je přece jen hrůzně jedinečný. V průběhu tzv. „sporu historiků“ v druhé polovině 80. let se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
