Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Komentáře

Pokus smutného monarchy

„Proč nemáme ve vládě žádné ženy?“ ptá se předseda Zeman dramaticky. „Protože jsme vládou sebevrahů!“ Jeden z mála zajímavých výroků na sobotní tiskové konferenci, kde Zeman poprvé veřejně představil novou vládu, nebyl výsledkem střízlivého hodnocení situace. Prozradil, že předseda právě ve chvíli triumfu upadl do deprese. Aniž se ho někdo ptal, vypočetl novinářům všechny své zásluhy o sociální demokracii a naznačil, že hned od příštího ústředního výboru začne hledat svého nástupce. Udělali mu snad spolustraníci něco? Žádné nadšení, žádné velkolepé plány ani sliby skvělých zítřků.

Postkomunistický sen o evropské levici

Miloš Zeman má pravdu, když tvrdí, že získal pro sociální demokracii historické volební vítězství a že svým obratným vyjednáváním po volbách vybojoval možnost sestavit jednobarevnou vládu. Jde o vládu menšinovou, v nejbližší době ale nemusí být zcela nestabilní, protože tolerance Zemanova kabinetu je asi jediný státotvorný čin, na který se rozdělená pravice zatím zmůže. Z pohledu občanů (ani těch pravicově smýšlejících) není vláda sociální demokracie sama o sobě katastrofou. Dělení na pravici a levici v postkomunistických zemích se především snaží kopírovat západní vzory. Kvalitu jejich politiky lze tudíž hodnotit podle toho, nakolik se příkladům z civilizovaného světa blíží: určitě je nám prospěšnější proevropská „levice“ než postkomunistickými omyly zaslepená „pravicová“ strana.U nás, zdá se, může ČSSD využít jedinečnou šanci. Potíž celé východoevropské levice je v tom, že vyrůstá z bývalých komunistických stran a její oddanosti evropským ideálům není co věřit - česká sociální demokracie ale nemá s bývalou KSČ nic společného. Navíc tuzemská pravice zastavila své reformní tažení už zhruba před třemi lety nedotaženým pokusem o sociální reformu, a není tedy důvod, proč se dnes o změnu nepokusit po druhé koleji. Teď jde tedy „jen“ o to, jestli ČSSD dokáže napsat dobrý vládní program, sehnat dobré ministry, kteří by jej uskutečnili, a pak už to chce jen trochu času, aby aspoň dokázala naznačit, že na to opravdu má. I kdyby pak došlo k předčasným volbám, jistě by je vyhrála.Program sociálnědemokratické vlády bude podle Zemana k dispozici až kolem desátého srpna. Z volebního programu ČSSD je však zřejmé, že v kapitolách o občanské společnosti a sociálním státě se může (přes některé rozpory a nejasnosti v oblasti školství a zdravotnictví) přinejmenším rovnat záměrům pravicových konkurentů. Naše levice se přihlásila k inspiraci sociálním státem ve Skandinávii, v Holandsku či ve Francii s důrazem na kvalitu veřejných služeb, které jsou financovány, pokud to jde, prostřednictvím místních či regionálních rozpočtů. Sociální demokracie slibuje zavést správní soudy, aby občané nebyli bez obrany vydáni všanc všemocným byrokratům, žádá lepší postavení žen ve společnosti, někteří členové jejího vedení se hlásí k zákonu o svobodě informací. ČSSD také jako první vládní strana u nás pomalu opouští marx-leninskou myšlenku, že vzdělání je odbornou přípravou na praxi, a naopak připomíná evropský princip, že důležitější je všeobecné vzdělání, které absolventům umožní obstát v globálním trhu práce. Pokud by ČSSD dokázala podobné ideály uvést do praxe, pokud by nepodlehla, jak slibuje, úplatkům průmyslové lobby, pokud by navíc pokračovala v prozápadní zahraniční orientaci Tošovského vlády i jejím ekonomickém pragmatismu - co by si česká veřejnost mohla přát víc.

Neomylný hledá sobě rovné

Bohužel stačilo, aby sociální demokraté zveřejnili jména svých ministrů, a krásné sny jsou nenávratně pryč. Je pravda, že všichni členové vlády nejsou bývalí komunisté a že těch posrpnových tam je skutečně poskrovnu, výčet jmen ale bere téměř všechny naděje, že dokážou něco rozumného, natož proevropského uskutečnit. Začíná to předsedou: Zeman je bezesporu schopný politik, prokázal ale nezpůsobilost na místo předsedy vlády svými kličkami a zapíráním při dosud nevyjasněné bamberské aféře. Dvě hlavní zprávy z Bambergu zní: nového českého premiéra lze vydírat, a navíc neumí přiznat chybu. Připustit vlastní selhání je příliš vysoká laťka pro většinu českých politiků, vždyť ODS se to učila sedm let a dosáhla jen dílčích úspěchů. Předseda ČSSD to dosud ani nezkusil. A právě tato jeho vlastnost rozhodla o skladbě nové vlády: jak jinak vysvětlit, že do ní na místo ministra zahraničí jmenoval člověka, který před třiceti lety udával své spolužáky a před několika měsíci se skryl za senátorskou imunitu, aby nemusel nést odpovědnost za dopravní nehodu, kterou způsobil v opilosti? Případ Jana Kavana ukázal i to, že Zeman na každou, i dobře míněnou kritiku reaguje okamžitým protiútokem. Když mu nového ministra zahraničí rozmlouval prezident Havel, Zeman to odmítl se slovy, že si „nenechá radit od lidí, kterých si neváží“. A když verdikt vrchního soudu označil Kavana za lháře, Zeman své rozhodnutí nezměnil: „Spíš než názor na pana Kavana se možná změní názor pana předsedy na rozhodování tohoto soudu,“ vysvětlil oficiální stanovisko Mladé frontě Dnes Egon Lánský, budoucí místopředseda vlády pro „silové“ rezorty. Co si nový premiér myslí o veřejné kontrole prostřednictvím nezávislých médií, předvádí svým oblíbeným úslovím „novinářský póvl“.Bez schopnosti přijmout kritiku dělá každý člověk zbytečné chyby nebo přinejmenším těžko hledá nejlepší řešení. Ta Zemanova se zhmotnila i v nové vládě. Co slibuje nový ministr zdravotnictví Ivan David, který zatím na sebe upozornil pouze tím, že nemá rád lékařskou komoru - to si Zeman přeje sebevražednou válku s doktory? Není také jisté, zda ministr pro tajné služby Jaroslav Bašta umí víc než přebírat od neznámých mužů v metru podvrhy „tajných“ listin. Zeman asi nikomu nevysvětloval, proč se ministrem vnitra stává Václav Grulich, který se mimo jiné nedokázal očistit z podezření, že častoval svého stranického kolegu rasistickými nadávkami. Tímto způsobem sotva vznikne vláda, která nás má přivést blíže do Evropy.

Přes všechny maléry

Věrní sociální demokraté mohou s jistým oprávněním ukázat, že ve vládě jsou i lidé, kteří už přece jen nějaké schopnosti nebo dobré úmysly prokázali - patří sem největší Zemanův trumf, ministr spravedlnosti Otakar Motejl, ministr sociálních věcí Vladimír Špidla, ekolog Miloš Kužvart či šéf kultury Pavel Dostál. Jenže jich není tolik, aby v nové vládě převážili - proto nebude Zemanův kabinet silným týmem, který by mohl hru o evropské ideály opravdu vážně rozehrát. Některé cíle jsou vyloučeny už předem. Sotva můžeme čekat velký odpor vlády proti průmyslovým či zemědělským lobbistům, když ministrem průmyslu je Miroslav Grégr, hlavní mluvčí energetické, uhelné a strojařské lobby v minulém parlamentu, a ministrem zemědělství šéf zemědělských družstevníků Jan Fencl. Postavení žen sotva zlepší vláda, která se skládá ze samých mužů, a kvalitu školství ministr Eduard Zeman, který zatím pouze zrušil předvolební slib o vyšších platech pro učitele a k tomu naznačil, že chce po vzoru svého předchůdce Jana Sokola podřídit vzdělávací nabídku zájmům zastaralého průmyslu. Obnově občanské společnosti sotva prospěje vláda, jejíž místopředseda má v nejateističtější zemi Evropy „strach z mocné katolické církve“ a jejíž ministr kultury odmítá v televizi myšlenku církevních restitucí s vysvětlením, že v mládí dostal výprask od faráře.Zemanův kabinet vzbuzuje ještě jednu vážnou pochybnost. Ministrem obrany, který má armádu přivést do svazku NATO, jmenoval dokonce i spolustraníkům úplně neznámého učitele, ministrem vnitra člověka, který se dostal do podezření z kontaktů s KGB, ministrem průmyslu velkého přítele blízkých vztahů „s Čínou, bývalým SSSR a některými arabskými zeměmi“ a ministrem zahraničí člověka, který neváhal generálnímu tajemníkovi NATO položit provokační otázku, zda je možné z Aliance také vystoupit. Myslí to Miloš Zeman s pokračováním prozápadní politiky vůbec vážně?Vláda je složena téměř výhradně z nováčků a převažují v ní rovněž lidé, kteří ještě nic nedokázali, případně jednou či vícekrát neomluvitelně zklamali. Přesto nezbývá než jejímu předsedovi popřát, aby překonal své pochybnosti a aby svou buldočí vytrvalostí, umíněností a zarputilostí dovedl nové ministry přes všechny maléry aspoň k některým činům, za které by se nemuseli občané této republiky stydět. Za kvalitu elit totiž nesou odpovědnost všichni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 30/1998 pod titulkem Pokus smutného monarchy