Od radosti k frustraci

Ve velkém stanu na nádvoří Lidového domu běží čtyři televizory - na každém jiný kanál - a čepuje se zdarma lounský ležák; je dvacátého června krátce před druhou, za chvíli budou k mání předběžné výsledky voleb. Na dvůr rozvážným krokem přichází předseda sociální demokracie Miloš Zeman. Strnule se usmívá do kamer a cvakajících fotoaparátů, když televize referuje o prvních odhadech: v čele ČSSD s jednou třetinou hlasů, druhá ODS se sedmadvaceti procenty.

Kremlička zase pomohl

Sociální demokraté se radují, ale střídmě. Západočeský kandidát Milan Ekert nejprve nad výsledkem radostně zatne ruku v pěst, ale vzápětí se sám napomene: „Je to jen průzkum, to je houby.“ Jediným zklamáním je zatím zřejmě prognóza skoro 8 procent pro Unii svobody. „Škoda,“ uklouzne Zemanovi. Vzápětí předseda mizí v útrobách Lidového domu hlídaného ochrankou. Ve stanu se krátce počítá. I s lidovci by strana neměla ani polovinu parlamentních křesel a další možný koaliční partner, Důchodci za životní jistoty, je zatím pod hranicí volitelnosti. „To nám ten Kremlička teda zase pomohl,“ volá kdosi se smíchem přes hlavy davu.

Vedoucí Zemanova sekretariátu Karel Březina hýří od počátku optimismem, a když v půl páté běží v televizi analýza hlasů podle profesí, hlasitě vtipkuje: „Tak učitelé volí Unii svobody? Já jim dám, zvyšovat platy! A zdravotnictví? Nic nebude!“ S narůstajícím počtem uzavřených okrsků se výsledek začíná naklánět ve prospěch možné většinové koalice ODS, Unie svobody a KDU. „Už je to sto na sto, ty vole,“ šeptá neklidně poslanec Kraus a vzápětí se neudrží: „To ty tři zasraný důchodcovský procenta!“ Teď už sociální demokraty dokáže rozveselit jedině předběžný výsledek Občanské koalice, kterou založil jejich vyloučený kolega Jozef Wagner. „Kolik má Pepa? No, dvě desetiny procenta, to je hezký…,“ smějí se na chvíli.Po oznámení dalších zpřesněných odhadů mají vítězové voleb zasmušilý výraz. „Předloni tu byl větší aplaus už při čtyřiadvaceti procentech,“ diví se mladík v tričku s logem volebního autobusu Zemák. Naprosto chladný je pouze první místopředseda strany Vladimír Špidla, který novinářům opakuje: „Předběžné výsledky nejsou nic víc než jen předběžné výsledky.“

Podle večerních zpráv se rýsuje parlament se 101 křesly pro ODS, lidovce a Unii svobody. „Nevyjádřím se, dokud nebudu znát definitivní výsledky,“ říká rezolutně místopředsedkyně strany Petra Buzková. Začíná se stmívat, stan se pomalu vylidňuje a stínový ministr financí Ivo Svoboda na rozloučenou tlumočí názor předáků z nitra Lidového domu: ať už volby dopadnou jakkoli, jako první by se měli o sestavení vlády pokusit právě vítězní sociální demokraté.

Jednou udělají totéž

V sídle KSČM sleduje televizor s prvními odhady skupina novinářů a jediný představitel strany, zavalitý „Děd Vševěd“ Miroslav Ransdorf. Jeho zachmuřená tvář nehne ani brvou: vstupní prognózy komunistických hlasů jsou, jak se čekalo, nad deseti procenty. „Podle zkušeností se statistickými odhady půjdou komunisté nahoru a lidovci dolů,“ říká Ransdorf zasvěceně.

Ve čtvrt na čtyři stranická mluvčí Žežulková slavnostně oznamuje příjezd dalšího lídra: do dveří se hrne Zdeněk Klanica. Čerstvé televizní zprávy jsou ale zajímavější než jeho široký úsměv. Blesky fotoaparátů se rozblikají, když si výsledek „mezi své“ přichází vychutnat sám Miroslav Grebeníček. Prognózy přisuzují KSČM víc než 12 procent. „Dokud tady běsnila pravice, neměli jsme možnost zúročit naše hlasy,“ ujímá se slova Grebeníček. „Sociální demokraté určitě chápou, že komunisté patří do parlamentních funkcí.“ A co vládní křesla? O tom je podle předsedy zatím předčasné mluvit: „Je ale jasné, že ČSSD bude mít bez nás velké potíže s vládnutím.“ To je zatím vše, předseda odkládá mikrofon a svlažuje hrdlo douškem minerální vody. „Mám komunisty rád,“ říká zasněně vlasatý mladík s plackou Che Guevary na klopě. Je to mladý komunistický novinář Claudio Buta, který sem přišel pozdravit své soudruhy. „U nás v Itálii chtějí legalizovat marihuanu a uzákonit homosexuální manželství. Ti vaši to jednou udělají také.“

Kdo chce kam

Ve čtvrtém patře žižkovského činžáku čekají týmy všech našich televizí na to, jak budou vůdci Důchodců za životní jistoty vítat svůj volební úspěch. První prognózy jsou však studenou sprchou - partaj se do parlamentu asi nedostane. Předseda Kremlička a další šéfové vzápětí opouštějí volební štáb do úkrytu svých kanceláří. V tiskové místnosti se od té doby mihnou jen sem tam s vytrvalým, ale čím dál křečovitějším optimismem: nic není ztraceno, jsou to jen předběžné výsledky. Pozdě odpoledne však naděje přece jen umírá. „To není neúspěch Důchodců za životní jistoty, to je neúspěch našich občanů,“ prohlašuje Eduard Kremlička.„Nedostanou třinácté a čtrnácté důchody.“ A místopředseda Andráš zahořkle dodává: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“

Při další návštěvě Andráš upřímně polituje propadlé republikány: taky se nedostali do sněmovny, a jaký prý měli dobrý program. „To máte tak - uděláte devět věcí dobrých a desátou špatnou, a tou se bohužel všechno dobré vymaže,“ vysvětluje Andráš. Znudění novináři však už mluví jen o jednom. Sní předseda Kremlička chrousta, nebo ne? Ten však k sázce, kterou den předtím uzavřel s redaktorkou televize Nova, odmítá říci jediné slovo. „Nemohu říct nic, výkonný výbor strany mi to dnes ráno přísně zakázal.“