Lukašenkův syndrom

V minulém týdnu bylo v Bělorusku zatčeno v rámci boje proti korupci několik desítek vysokých činitelů podezřelých ze zpronevěry a zneužití pravomoci. Podle běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka mají být zatčeni i další činovníci, kteří jsou ve spojení s kriminálními strukturami. Tato akce jistě naplní chvilkovým zadostiučiněním onu neinformovanou většinu běloruské populace, pro niž je Lukašenko právě takovým „hospodářem“ na svém místě, jakým byl kdysi Josef Stalin.

Paranoik a bestie

Běloruský režisér Jurij Chaščavackij, autor pozoruhodného dokumentu „Obyčejný prezident“, působivě osvětlujícího stále závažnější problém „Lukašenkova syndromu“, označil za svého nedávného pobytu v Praze běloruského prezidenta nejen za paranoika, ale i za ztělesnění „bestie“ v biblickém slova smyslu. Jeho názor působí přehnaně jen na první pohled. Nesmí nás totiž mást ona bezděčná komičnost Lukašenkových výroků a činů. Musíme odmítnout příliš snadnou iluzi, že populistický demagog, jenž v zemi, kde nacisté za války vyvraždili třetinu populace, uvádí Adolfa Hitlera jako následováníhodný příklad politika schopného vnést do chaosu řád, automaticky vyvolá rozsáhlou negativní odezvu.

Apolitická většina Bělorusů nevnímá zatýkání novinářů (nejen běloruských, ale i zahraničních včetně ruských) a příslušníků opozice jako porušování zásad demokracie a lidských práv. Pro běloruskou „mlčící většinu“ představují opozice i kriticky naladěná masmédia - po umlčení domácích…