Když v úterý 30. prosince večer začal nový premiér Josef Tošovský monotónním hlasem předčítat sestavu svého kabinetu, skončilo pro něj čtrnáct perných dnů na politické šachovnici. Definitivní sestava vlády byla v tu chvíli stará doslova jen pár hodin.
Ještě ten den ráno ministerský předseda zvažoval, zda má dále usilovat o podporu předsedy ODS Václava Klause a jeho lidí, nebo vsadit na poslanecký klub této strany. To se rozhodlo bezmála „samo od sebe“ - prostým vývojem situace. Dopolední schůzka Tošovského s Klausem skončila střetem a ve čtyři hodiny odpoledne přišla zpráva, že šéf poslanců ODS Jan Černý přijímá nabídku a vstupuje do vlády jako ministr pro místní rozvoj.
Velká hra se rozjíždí
Historie vzniku nové vlády začíná 15. prosince. Ten den vicepremiéři Lux a Skalický nabídli Josefu Tošovskému jménem prezidenta premiérské křeslo. Guvernér po kratším rozmyšlení kývl, takže ho hned druhý den mohl Václav Havel oficiálně představit veřejnosti. Tehdy byl zaskočen i samotný předseda ODS. Dal se totiž předtím soukromě slyšet, že Tošovský by byl sice přijatelný, ale že post určitě nevezme.
Následující dny novináři dlouho neslyšeli jasné slovo - na jak krátké období se vlastně vláda sestavuje, jestli v ní budou předsedové stran a zda se na ní bude podílet Klausova ODS. O mnoho moudřejší tehdy nebyl ani sám Tošovský. „Budoucí jednání vidím po dnešku mnohem složitější,“ přiznává 18. prosince po první schůzce se všemi třemi šéfy stran bývalé koalice. Luxe, Skalického i Klause požádal, aby mu poslali seznam svých kandidátů na nové ministry. Klaus k žádosti mlčel, což si Tošovský vyložil jako tichý souhlas, předseda ODS to naopak později uváděl jako důkaz, že nic nesliboval.
Co bylo na seznamech
V pátek 19. prosince si Tošovský přiváží do Kramářovy vily svého poradce, bývalého šéfredaktora Respektu Vladimíra Mlynáře. Týž den Josef Lux faxuje „ministerskou představu“ lidovců a brzy poté přiváží ručně sepsanou kandidátku ODA také Skalického kurýr. Situace se začíná projasňovat: ODA i KDU-ČSL trvají na svých dosavadních ministrech. Lidovci spolu s prezidentem navrhovali za ministra zdravotnictví Martina Bojara, který tuto funkci zastával v Pithartově vládě. Novým jménem Luxova seznamu je Cyril Svoboda - jako případný ministr pro evropské záležitosti. V návrhu ODA je pro změnu jméno děkana dopravní fakulty ČVUT Petra Moose, budoucího ministra dopravy. Ani jedna strana neví, kým lepším nahradit úřadujícího ministra financí Ivana Pilipa.
Ten den však také kartami míchá Václav Klaus. Navzdory svým nedávným výzvám k odchodu do opozice náhle vyhlašuje svou ochotu podílet se na vládě, která by podle něj měla vydržet u moci až do řádných voleb v roce 2000. Představitelé nového vedení ODS začínají o Klausovi mluvit jako o ideálním ministrovi financí. „Na jednotlivé posty máme více než dvacet kandidátů,“ oznamuje předseda strany.
ODS ale jako jediná ze stran Tošovskému žádný seznam neposlala, takže její představu premiér poznává spíše z neoficiálních deklarací. Jednu ze zásadních pronesli straničtí místopředsedové Miroslav Beneš a Bohdan Dvořák v nedělních televizních debatách: ODS má prý jedinou personální podmínku - aby ministrem zahraničí zůstal Jaroslav Šedivý. Přání je vyplněno a slova obou místopředsedů Tošovský i jeho poradce později užívají jako argument, proč už dál na žádný seznam ODS nečekali.
Kdo musí zůstat a kdo musí jít
Začátkem „vánočního“ týdne vzniká zárodek nového kabinetu tvořený několika ministry odcházející vlády: Jaroslavem Šedivým, Karlem Kühnlem, Vlastou Parkanovou (v její prospěch hrálo i to, že je pátá na žebříčku popularity a navíc žena, kterých se v české politice zoufale nedostává) a Stanislavem Volákem. Premiér Tošovský činí dvě závažná rozhodnutí: na svém místě musí zůstat Ivan Pilip a ve vládě budou i předsedové Skalický a Lux. V taktickém souboji s Václavem Klausem volí Josef Tošovský nečekaný tah: zve si ke konzultacím nového předsedu poslaneckého klubu ODS Jana Černého. „Je to vědomý a cílený pokus rozdělovat ODS,“ charakterizuje Tošovského námluvy s Černým předseda Klaus.
Ze seznamu možných ministrů byl mezitím škrtnut dosavadní nevýrazný šéf rezortu kultury Jaromír Talíř (KDU-ČSL) a na místo Pavla Bratinky (ODA) si ministerský předseda prosadil svého poradce Mlynáře. A nakonec přišel premiér s požadavkem skutečně neslýchaným: lidovci by se měli vzdát ministerstva obrany. Josef Lux tento útok na prestiž své strany odmítá.
Další kolo nastává v úterý. V „konkurzu“ na ministra dopravy své představy nejjasněji formuluje člen správní rady Českých drah a děkan dopravní fakulty Petr Moos. Na funkci ministra zdravotnictví je odmítnut šéf Všeobecné zdravotní pojišťovny Jiří Němec - především z obavy, aby za jeho administrativy nedošlo k přílišnému posílení moci VZP. Místo něj se objevuje nový tip: ředitel úspěšné olomoucké nemocnice a ministerský poradce Václav Rýznar. Premiér s ním hovoří během své vánoční dovolené v Beskydech a pak si ho zapisuje jako kandidáta č. 1.
Je rozhodnuto
Během svátků se také novému premiérovi podařilo získat -neznámo jak - tajný „seznam 20 kandidátů“ ODS. Je na něm například místopředseda Dvořák, poslanci Klas a Vidím (všichni jako možní šéfové vnitra), sexuolog Zvěřina (zdravotnictví) či senátor Topolánek (průmysl). Pro životní prostředí počítalo vedení strany s ekologem Bedřichem Moldanem a pro spravedlnost s děkanem plzeňské právnické fakulty profesorem Vladimírem Balašem. Tato dvě jména se Josef Tošovský rozhodl akceptovat. Oba muži dostávají nabídku na křeslo ministra.
Hra o vládu jde do finále. V neděli 28. prosince rozesílá Josef Tošovský předsedům tří koaličních stran návrh kabinetu s několika alternativami. Takřka přesný přepis vychází v úterý 30. prosince v Právu (v originále byla ještě navíc funkce ministra-předsedy legislativní rady, na niž se počítalo s Výborným, Parkanovou nebo Cyrilem Svobodou, a alternativou za ministra práce a sociálních věcí Voláka byla jeho náměstkyně Běla Hejná).
V pondělí 29. prosince však ODA ostře protestuje proti olomouckému řediteli Rýznarovi, protože byl do konce roku 1989 funkcionářem KSČ a jeho jmenování by prý znamenalo střet s lékařskou komorou. Na jeho místo se tedy posouvá ředitelka vinohradské nemocnice Zuzana Roithová. Svou kandidaturu na ministra školství z osobních důvodů (úmrtí v rodině) stahuje i děkan 3. lékařské fakulty UK Cyril Höschl a místo něj je v konečné improvizaci „nasazen“ lidovecký kandidát Jan Sokol, polistopadový místopředseda Federálního shromáždění a vysokoškolský pedagog. A pak nastává poslední dilema - s podporou Klause, nebo s podporou jeho poslaneckého klubu? V úterý 30. prosince vítězí druhá možnost. Premiér Tošovský předstupuje před novináře s jediným poselstvím: vláda je hotova.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
