Čína poslední dobou zaplňuje titulní strany tisku i televizní obrazovky. Není divu. Dostala se do opravdu velké mocenské politiky, a tak se například prezident Ťiang Ce-min objeví tu s Clitonem, tu s Jelcinem, tu s japonským premiérem Hašimotem, tu na Havaji, tu ve Washingtonu, tu na schůzce skupiny APEC ve Vancouveru. Mimo dosah světových televizí se pak odehrávají scény v ranku „malé politiky“, k nimž patřila třeba návštěva polského prezidenta Kwasniewského v Pekingu. Ale i ty vyvolávají zajímavé otázky.
Arbitrem Pekingu
Může hlava demokratického státu vést rozhovor s režimem, který porušuje lidská práva, drží miliony lidí v gulazích, pronásleduje disidenty? Jak známo, v případě Číny zní bohužel odpověď nejčastěji „ano“. Znamená to ale, že prezident demokratické země může Čínu nabádat, byť jen slovně, k zahájení územní expanze? Odpověď by zřejmě měla být záporná. A také byla. Až do chvíle, kdy se v Pekingu předminulý týden objevil Aleksander Kwasniewski.
Ten totiž po rozhovorech s prezidentem Ťiang Ce-minem neváhal podepsat deklaraci, v níž polská strana uznala existenci jediné Číny, Čínské lidové republiky, zatímco Tchaj-wan je definován jako „neodlučná část území Číny“. Místo aby bylo uznáno právo každé společnosti na sebeurčení, vyznává se právo silnějšího. Místo aby příchozí z Varšavy nechal interpretaci pojmu „jediná Čína“ samotnému Pekingu a Tchaj-peji, rozhodl se předem určit, že „jedinou Čínou“ je pouze Čínská lidová republika.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
