Švédský režisér Ingmar Bergman (1918), který už před lety uzavřel filmovou dráhu, nezapře ani ve svých prózách autorský ohled k jejich potenciálnímu zfilmování. Literární úroveň Bergmanových „filmových románů“ jim však dává oprávnění k samostatné, na filmu nezávislé existenci. Vedle autobiografie Laterna magica (1987, česky 1991) to platí i o dalších titulech Dobrá vůle (1991, česky 1993) a Nedělňátka (1993, česky 1995), které formou rodinných retrospektiv nahlížejí do privátního životopisu režisérových rodičů - v prvém ještě před Bergmanovým narozením, v druhém už v letech jeho raného dětství. Filmové verze těchto knih ovšem realizovali již jiní režiséři. Právě scenáristická záměrnost a filmová předvídavost vedly Bergmana v jeho spisovatelství k ukázněnému vyjadřování a vytříbenému stylu. Literát Bergman s mimořádně vyvinutou vizuální a smyslovou představivostí úzkostlivě dbá i při nesporné výrazové bohatosti o úspornost slova. Ani při zevrubných popisech nezatěžuje vyprávění rozvětvenými souvětími. Čteme-li například větu „Anna si přejede rukou přes čelo a vlasy, jako by se chtěla zbavit pavučiny“, vybaví se nejdříve naznačené gesto fyzicky, pocitově a až pak vystoupí křehký půvab příměru.
Matka a syn
Próza Soukromé rozhovory, napsaná roku 1994, vznikla jako naléhavý autorův pokus o znovushledání s matkou, k níž měl celoživotně nevyrovnaný vztah. Knihu, ač má svůj samostatný příběh (mimomanželský vztah k mladšímu muži), čteme v druhém plánu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
