Protagonista podzemní církve a největší osobnost české katolické církve z doby normalizace, kněz a teolog Josef Zvěřina, si bezpochyby zaslouží i zájem nevěřících. Kniha vzpomínek a rozhovorů Žít jako znamení od Marie Rút Křížkové jej představuje jako hluboce věřícího, byť nekonvenčního katolíka, který úspěšně prošel mnohými životními zkouškami. Na vlastní kůži prožil útěk Čechů z pohraničí v roce 1938, o čtyři roky později byl internován za protiněmecký postoj, v padesátých letech sloužil u černých baronů a později prožil třináct let v komunistických lágrech (vyšetřovatelům prý říkal: „Nikdy mne nedonutíte, abych vás nenáviděl.“). Kromě toho vzpomíná Zvěřina na studia teologie v Římě (třicátá léta) i dějin umění v Paříži (1947–48) a komentuje krátké chvíle svého veřejného působení: mezi vysokoškoláky na Karlově univerzitě těsně po válce, v letech 1968–1970 při vydávání katolického časopisu Via a při výuce teologie na semináři v Litoměřicích.Krizi, do níž se katolíci dostali nepřízní doby i svou vlastní slabostí, musel Zvěřina nějak překonat. Východisko našel v učení vatikánského koncilu, které věřící podněcovalo k dialogu se světem. „Masová etapa katolicismu“ (tedy křesťanských spolků, sportovních klubů a poutí) však podle Zvěřiny skončila a místo ní nastoupil „katolicismus rozhodování a hloubky“, založený na vnitřním životě, modlitbě a liturgii. Hloubku svého křesťanství osvědčil Zvěřina zejména za normalizace, což je období, kterého se kniha dotýká nejméně - autorka…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
