Bože náš, který neexistuješ...

Bývaly doby, kdy literární svět právem očekával, že nejotřesnější svědectví o lidské nízkosti nalezne na dně sovětské reality. Nehrálo roli, zda se „světlonoši z temna“ jmenovali Alexandr Solženicyn, Anatolij Marčenko či Natalie Gorbaněvská. V jistém ohledu spojovala tyto autory obecná víra, že ona moc, jež ničila i poslední zbytky civilizačních návyků, je pouze okamžitou úchylkou na cestě zrání lidstva. Naděžda Mandelštamová přímo nabádala, aby se v zájmu boje proti bující zkaženosti každý napadený bránil alespoň svým právem na křik. Lhostejno, že pomoc zvenčí zpravidla nepřicházela.

Zdokonalení zlem

Nástup perestrojky v 80. letech přivodil jistý posun na škále citlivosti vůči bezpráví. Smutný primát dokumentaristů civilizačního úpadku se v 90. letech postupně stěhoval na území bývalé Jugoslávie. I tato turistika zla do jisté míry vypovídá o trvalém koloritu našich dějin, jejichž krédo lze postihnout formulací rakouské historičky Johanny Felmayerové, že „výmaz vzpomínky zafunguje pokaždé stejně perfektně a poskytne smysluplné vysvětlení pro takové množství mezer a nesrovnalostí, jež vykazuje naše historické povědomí“.

Toto přemístění říše zla v prostoru a čase prokazuje i jistý kvalitativní skok. Lze tak soudit na základě výroků Aleksandra Tišmy. Tento srbský spisovatel s židovskými předky odmítal ještě v době uplatňované vyvražďovací politiky v Bosně jakkoli veřejně odsoudit postup bosenských Srbů. Kromě toho zpochybnil i pravost…