Někdy je užitečné přečíst si nejvyšší zákon státu - ústavu. Soudci Vrchního soudu v Praze by ji dokonce měli mít předepsanou jako povinnou četbu, a především by měli začít ji brát vážně. Jen nerespektováním konstituce lze totiž vysvětlit rebelii, do které se před třemi týdny pustili, když odmítli vykonat nález Ústavního soudu. A hned je třeba říci, že udělali špatně, i když se na jejich stranu postavila významná část české justice i médií.
Víc než zákon
Na verdikt senátu Ústavního soudu, který nařídil „prodloužit“ vazbu dvojnásobnému vrahu Zdeňku Růžičkovi o devětadvacet dní nad zákonem maximálně povolený čtyřletý limit, lze skutečně mít různé názory a i po pečlivém prostudování více než pětadvaceti stran zdůvodnění se najde spousta argumentů, které vyvolávají pochybnosti. Ty ovšem patří tak novinářům či akademickým debatám. Pro vrchní soud pokušení takových úvah končí po prostudování druhého odstavce devětaosmdesátého článku české ústavy, kde se jasně říká: „Vykonavatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.“ A právě těchto deset slov je klíčem k postavení, smyslu a významu Ústavního soudu.Kdo si někdy přečetl některý z nálezů ústavních soudců, ví, že spíše než klasický rozsudek připomíná filozofický traktát. Ústavní soud se totiž soustavě české justice zcela vymyká: po jeho soudcích česká konstituce požaduje, aby „chránili neporušitelnost přirozených práv občana“ a řídili při tom pouze ústavními zákony,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
