Kopání do věnců na pietní demonstraci, navíc ještě v Terezíně, je legitimní „politický čin“. Do této kategorie totiž pasoval primitivní republikánské násilnictví mandátový a imunitní výbor sněmovny, když před deseti dny právě s tímto odůvodněním nedoporučil vydat trestnímu postihu republikánského poslance Josefa Krejsu. Právě tento Sládkův ideolog vedl v červenci 1994 republikánskou bojůvku, která napadla účastníky pietního aktu česko-německého smíření, a dokázal tak velkou věc: přesvědčil poslance, aby konečně začali považovat republikánské způsoby za něco zcela normálního.
Skutečnou záhadou ale je, proč potom mandátový výbor při stejném hlasování naopak navrhl vydat Krejsova kolegu Jana Vika. Jeho provinění - vytištění statisíců letáků o chystané druhé anexi českého pohraničí - přitom není podle stanovené logiky ničím jiným než „politickým činem“. Sice sládkovsky svérázným, ale rozhodně o nic nebezpečnějším či odpudivějším než Krejsův hrubý útok na několik starých lidí.
V případě obou republikánů však jde o víc než jen o diskusi nad přijatelností chování našich extremistů. Zcela jednoznačně se v nich ukazuje, že se institut imunity v podání českých zákonodárců úplně vymkl svému původnímu smyslu, tedy ochraně zástupců lidu proti zvůli panovníka, respektive exekutivy. Krejsa totiž vůbec nebyl v době svého činu poslancem a ve sněmovně usedl až dva roky po terezínském řádění. Přesto musí úřady žádat o jeho vydání. Domyšleno do důsledku, jde o skvělý návod pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
