Udělení Nobelovy ceny za mír východotimorským aktivistům Josému Ramosu Hortovi a Carlosu Felipe Ximenes Belovi znovu upoutalo zájem o jedno zapadlé ohnisko sváru. Východní polovina Timoru, největšího ostrova Malých Sund, se již přes dvacet let snaží oprostit od indonéské nadvlády. V krvavém konfliktu, který stál podle odhadů život téměř jedné čtvrtiny z nynějších 800 tisíc obyvatel, se nesmiřitelně vyostřuje napětí mezi místním obyvatelstvem a okupační mocí.Dnešní neutěšená situace na Východním Timoru má své počátky v období studené války a dekolonizace. Východní Timor byl až do roku 1975 portugalskou kolonií. Koncem listopadu 1975 vyhlásila Revoluční fronta pro nezávislý Timor (Fretilin) jednostranně a za tiché asistence Sovětského svazu Demokratickou republiku Východní Timor. Samostatnost však trvala jen devět dní, pak východní část Timoru obsadila Indonésie. Tisíce přívrženců Fretilinu byly povražděny či internovány pod vojenským dozorem, zatímco skupina kmenových vůdců měla v tzv. „Deklaraci z Bilbao“ požádat o připojení provincie k Indonésii. To se formálně uskutečnilo následujícího roku, kdy byl Východní Timor prohlášen 27. indonéskou provincií. Mezinárodní společenství však připojení neuznalo a považuje za legálního správce provincie nadále Portugalsko.
Nenápadná genocida
Zatímco největší výbuchy násilí čas od času přilákají pozornost médií, každodenní brutální genocida a potlačování základních práv se odehrává bez nežádoucích svědků.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
