Zážitek zvláštního druhu připravila minulý týden Česká televize uvedením hodinového filmu režiséra Jiřího Krejčíka Praha …bude naše? Jako by v něm po stu letech od Mrštíkova protestu proti barbarské demolici staré Prahy zazněl od českého vlastence opět výkřik „Bestia triumphans“. Tentokrát se však onen hlas podobá spíš emotivnímu kvilu, v jehož zvuku je oprávněná starost o jeho město překryta návalem režisérových osobních umanutostí a - jinak to nelze nazvat - xenofobních averzí.
Lidový lid
Krejčíkův film začíná jako závazná nacionální glorifikace „stověžaté Prahy“. Obraz se z Petřína snáší na město, zní Smetanův Vyšehrad, Luděk Munzar čte úvodní patetické věty o sepětí Prahy s národní historií. Po chvíli poletování nad Prahou kamera zavadí o věže svatovítské katedrály - harmonie je u konce a komentář pronese sugestivní mahlerovskou otázku: „Komu náleží katedrála? Katolické církvi, nebo českému státu?“ Podobně pak jsou použity i další pražské dominanty (sochy sv. Václava a Jana Husa), jež tu ční jako vykřičník nad okolím, pustošeným velkoměstským, především turistickým mumrajem.Krejčíkova metoda, jak předvést údajnou pražskou degeneraci, je postavena na přísně oddělených kontrastech. Na jedné straně stojí Praha jako cosi nehybného, jako neznečištěný symbol národní velikosti a ušlechtilosti, a protiklad této sošnosti představuje všechno to, co do ní přichází zvenčí a co Krejčík považuje za cizorodé, pohoršující. Patrné je to na způsobu, jak se…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 25 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
